Potom se to časem přece jenom zlepšilo, nikdy nezapomenu na stavebnici Merkur; Ježíšek tím dostal široké pole působnosti i pro další roky, bez valného přemýšlení vsadit na obdarování synka dalšími díly. A i holčičky se dočkaly svého vysněného, nejčastěji panenky pronášející skřípavým hláskem ´máma´.

Co se týká ovoce, tak jak jsme v oněch dobách spojeným úsilím směřovali k vybudování šťastných zítřků, lepšila se před Vánoci i situace v zásobování vitamíny. Kdo měl známé, a skrzevá ně i včasné echo, mohl s předstihem spěchat do fronty u obchodu, kam mělo údajně dorazit pár bedýnek pomerančů, a mezitím se spolu čekajícími rozebírat, jakpak že chutnají banány.

Při vzpomínce na pomeranče ještě jedna podobně vonící vánoční. Je časově i geograficky notně vzdálená, už z třiaosmdesátého a z tehdejšího Leningradu, kde se tenkrát, jak už je pravidlem vždy na přelomu roku, konalo mistrovství světa hokejových juniorů. Krásné město, nehynoucí památka na Petra I. Velikého, bezkonkurenční architektonické muzeum přímo pod nebesy. Město statečných lidí, kteří přežili mnohaměsíční nacistickou blokádu. Protože sovětský režim byl sice děs, ale před odvahou, obětavostí, srdečností a skromností obyčejných sovětských lidí, jak jsem je poznal, se skláním. (A ptáte se, jak tenkrát mladí hokejisté dopadli? O zlato prohráli se Sověty o gól, Kanadírům jich nasázeli sedm, Amerikánům šest, Dominik Hašek byl vyhlášen nejlepším brankářem a Vladimír Růžička nejlepším střelcem, nahrávačem, nejproduktivnějším hráčem a členem nejlepší pětky. Jo, to byly časy…)