Souvisí to s tím, že s vrcholící prezidentskou volbou se vyrojilo ještě více všelikých mluvitelů a vyslovovatelů myšlenek, než je pro chápání prostého občanstva zdrávo. Cožpak politici, od těch se to čeká, ti mají nejrůznější plácání kolikrát o ničem v popisu práce a poté patřičně vyčíslenu na výplatní listině. Když se však k politikům přidají někteří jejich o level méně inteligentní posluhové, a vše zakydá odporná anonymní siláž na sociálních sítích, nezbývá, než celonárodně oprášit dávno zapadlou optimistickou melodii Teď už máme, co jsme chtěli…
Toto například vypadlo z dámy vystupování na veřejnosti ne neznalé. Dana Makrlíková, redaktorka zpravodajství ČT a následně i tzv. Bobovize z doby tzv. televizní krize (zima 2000-01), poté moderátorka Primy (2001-06), tisková mluvčí ČTÚ (2006-10), místopředsedkyně Rady ČT (2013-15), neúspěšná kandidátka za ODS do sněmovny (2014) a rovněž neúspěšná kandidátka do Rady ČR (2017), jako tisková mluvčí kampaně Miroslava Topolánka uzavřela nepovedené expremiérovo snažení hysterickým výstupem, splaškami slov, vět, myšlenek a pochopitelně urážek, leckdy (zmínka o Babišovi) i s chybějící logikou:
„Český národ opět ukázal, že mu není pomoci... Takže nás čeká dalších pět let prezidentského rektálního alpinismu do ruského a čínského rekta a náš premiér estébák nám to návratem komunistického režimu také vysvětlí... Ale lidé, kteří závidí druhým jejich úspěch, si myslí, že Babiš bohatým sebere a chudým dá... Tato naivní touha vždy v historii vedla k tomu, že bohatí a schopní, kteří těm chudým dávají práci, odejdou a chudí budou ještě chudší... Jenže to si ty závistivé české mozečky nejsou schopny uvědomit...“
Jindy zase v internetové výměně názorů postačí jediné slovo, ovšem vyslané s nezbytnou razancí osobní urážky. Někdy dokonce z téže tematické oblasti, jako v případě likvidace domácího pašíka tzv. zabíjačky. Na Zemanovu adresu běžně padaly termíny ´ovar´, na Drahošovu poněkud méně mastnější ´jelito´. Nu, co mě osobně se týká, raději budu vypadat jako ovar (souhlasíte, sire Winstone?), než vystupovat jako jelito.
Rovněž jediná věta může rozvinout zajímavou úvahu, s níž řečník nepočítal. Ivan Bartoš se jí dopustil v OVM v rámci debaty kolem aktuálních termínů řka „Mně, jako Pirátovi, jestli něco vadí, tak projevy rasismu.“ Nevěřím, že Bartošovi předchůdci a bůhví v čem vzorové (ti, co nikdy nekradli, protože na to při běžném loupení ani neměli čas…) dělili posádky přepadených lodí podle toho, zda je jejich kapitánem či majitelem převáženého zboží či nakradeného zlata křesťan nebo žid.
Zajímavá výměna slovních doporučení se odehrála v prostředí tak výjimečném, jakým byl volební štáb Miloše Zemana. Kdosi se tam údajně opil a upadl (ani se třeba opít nemusel, kdo trpí poruchou zvanou vertigo neboli závrať, doprovázenou krátkým stavem mdlob, který s vámi bez varování švihne o zem, ví své). Signál pro novináře, opilec v jakékoli i nesmyslné souvislosti s prezidentem! Pro takového sólokapra (co když je ten ožralý Zemanův příznivec v posledním tažení!?) se musí přes mrtvoly, natož pořadatele. Vybavila se mi v té souvislosti Bradburyho povídka Zástup, v níž se nad oběťmi pouličních neštěstí pokaždé srocuje dav týchž krvelačných zvědavců. Neurvale se svého práva domáhající fotograf posílal pěstmi šermujícího pořadatele na policii, ten zase novináře do prdele. Co jsem si z těchto nenápaditých doporučení vybral já? Že i docela všední střet, běžně známý a tedy nezajímavý z hospod či fotbalových tribun, znovu potvrdil narůstající agresivitu ve společnosti. V tomto případě dvou profesí, jež si myslí, že ve svém jednání mají právo zacházet až do krajnosti. Na jedné straně novináři bulvární i mnozí tzv. investigativní, na druhé příslušníci nejrůznějších složek policie a podivná individua všelijakých bezpečnostních služeb. A občan, jenž se dosud drží v rámci společenské normy, tomu s přispěním svých daní může alespoň přihlížet.
Na závěr ještě jeden výrok na pozadí výjimečných soubojů, jež probíhaly takřka ve shodném sobotním čase: ženského finále Australian Open a pánského finále Česko hledá prezidenta. V tom druhém na bezesporu čestném místě skončil Jiří Drahoš, což ohodnotil plamenně i prognosticky „Nezvítězili jsme, ale také jsme neprohráli!“. V tom prvním podlehla Rumunka Simona Halepová ještě těsnějším rozdílem – představte si však, jak by se zesměšnila, kdyby totéž pitomé konstatování vyslala do světa při předávání cen.
Jiří Macků
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
