Bylo to zvláštní mezidobí: po odražení náporu luftwaffe na Velkou Británii i porážce pod Moskvou, která poprvé zpochybnila dosud bezchybně fungující hitlerovský blitzkrieg, sbíralo Německo nové síly, aby se znovu, tentokrát úspěšně, pokusilo o definitivní zvrat na klíčové východní frontě.

Nebojovalo totiž jen na dvou, ale fakticky na třech frontách. Šokující události v Perlové zátoce přivedly do konfliktu i dosud izolacionisticky váhající Spojené státy americké. Otevřený zůstával i osud severoafrické fronty a s ním i plány na nacistický průnik do severní Afriky a následně přes Blízký Východ dále směrem k Britské Indii. Hitlerův sen o spojení mocností Osy nikdy nebyl blíže svému uskutečnění.

Ztráty, způsobené domácímu odboji první heydrichiádou, byly značné. Z těch, kdo vstupovali postupně během prvních měsíců protektorátu do řad rezistence, zbývali nemnozí. Situaci komplikovala i poměrně úspěšná sociální demagogie, tato odvrácená tvář Heydrichovy okupační politiky. Třetí muž třetí říše však nevadil jen Čechům; byl obávaným protivníkem západních zpravodajských služeb a velkou překážkou byl i pro ty v našem pohraničí, kdo spoléhali na sudetský rozměr českého němectví. Všeobecně nenáviděný zločinec nezahálel; projekt Wannsee, východisko židovské evropské etnocidy, jejíž hlavní oporou se měly stát plynové komory Osvětimi a dalších vyhlazovacích koncentračních táborů, byly už nejen projektem, ale urychleně realizovaným záměrem. Skalp milého štěbetavého jinocha, jak tohoto saského esesáka nazýval Adolf Hitler, se měnil v pomyslné hodnotové stupnici evropského nacistického odboje ve zvlášť ceněnou a houževnatě přibližovanou metu.