Španělští dramatici nebývají častým předmětem zájmu českých divadel. I z tohoto hlediska je potřeba ocenit jistou odvahu Vinohradského divadla, které přistoupilo k představení jednoho z klíčových děl talentovaného španělského dramatika, který zahynul v pouhých 38 letech v průběhu španělské občanské války kulkou z revolveru fašistů.
Hra je inscenací, sondou do života velmi konzervativní, upjaté a bigotní španělské venkovské společnosti. Podstata příběhu spočívá v tom, že matka Bernarda, přesvědčivě a dramaticky zahraná Terezou Bebarovou, drží své dcery po smrti svého manžela v osmileté klauzuře, přísném oddělení od společenského života. Pět děvčat a mladých žen různého věku, dcery Bernardy, tak sedí doma a hledají únik z této své neblahé situace. Tím únikem je možnost manželství, kde ovšem jeden druh znevolnéní, ve kterém mladé ženy žijí, může být nahrazen jiným druhem znevolnění a totální závislosti ženy na manželovi.
V druhé hlavní roli vystupuje jako Poncia, jakási univerzální služebnice a partnerka paní domu, velmi přesvědčivě Regina Rázlová. Právě ona se snaží být organizátorkou života celé domácnosti, což by mělo zmírnit přísný až kasárenský režim, zavedený matkou Bernardou.
Poncia nastavuje Bernardě často zrcadlo reálnějšího světa, ale to Bernarda nechce vidět. Spoléhá na absolutní poslušnost svých dcer.
Hra je aktuální v dnešní době, kdy se setkáváme po více než třiceti letech znovu s cenzurou, jednostrannou propagandou, zkreslenou informovaností a se snahou establishmentu tlačit společnost k postojům, do kterých by se za normálního chodu společnosti nikdy nemohla dostat. I matce Bernardě se podařilo vytvořit ve své domácnosti prostředí, v němž se neodmlouvá, alespoň ne jí. Jedinou výjimkou je Poncia.
A tak v tomto příběhu tvrdého matriarchátu matka dožene jednu ze svých dcera, která se zamiluje do Pepeho, kterého si má vzít za manžela nejstarší dcera, ke vzpouře, která vyústí v následnou sebevraždu. Ani po této sebevraždě dcery Adély není Bernarda schopna změnit své pokrytectví a svůj přístup k rodině, kterou ve skutečnosti ničí. Samozřejmě, že sebevražda je v katolickém Španělsku té doby naprosto nepřijatelnou věcí a tak Bernarda stylizuje smrt své dcery Adély jako přirozenou.
Největší ovace po skončení představení sklidila Regina Rázlová. Ale domnívám se, že tou největší osobností večera byla v pátek Tereza Bebarová. Tu známe z řady komediálních rolí. Známe její hlas z dabingu, ale přiznám se, že mě překvapilo její dramatické herectví s rysy tragiky. Dozrává v opravdu velkou umělkyni.
Pozoruhodný výkon podala také představitelka tragicky zemřelé dcery Adély, Jana Kotrbatá. Zaujala výkonem, hlasem, skvělým pohybem i krásou.
Za zvláštní zmínku stojí živá hudba v rytmu flamenga v podání kapely Razan. Její hudba podtrhovala dramatičnost celého děje.
Už před časem Divadlo na Vinohradech uskutečnilo premiéru hry Guy de Moupassanta, Miláček. Přiznám se, že jsem tehdy viděl větší část hry při generální zkoušce a nemohl jsem se zúčastnit samotné premiéry z časových důvodů.
Při včerejším (25. 5.) představení jsem viděl hru celou. Je to již asi třetí zpracování této hry, které jsem v Praze v posledních dvaceti letech viděl. Musím říci, že tentokrát na mě zapůsobilo svou dynamičností a jistým surrealismem nejvíce. Přispělo k tomu také věrohodné obsazení hlavních postav hry. Představiteli Georgese Duroye, alias Miláčka, Ondřeji Krausovi, by člověk skutečně mohl uvěřit, že mu ženy mohou padat v podstatě samy do náručí.
Jeho přítel Forestiere (Viktor Javořík), sebere Duroye prakticky na ulici a přivede jej do významných pařížských novin a učiní z něj svého spolupracovníka.
Postupně se Duroy projevuje jako muž, který buduje kariéru s využitím vlivu žen, svých milenek. Postupně se řítí světem, získává vliv, peníze, moc až se stává zetěm na spekulacích zbohatlého šéfredaktora listu, do nějž Duroy píše.
Po celou dobu projevuje Duroy bezskrupulóznost a mimořádné sobectví.
Představitelky hlavních ženských rolí, především Antonie Talacková jako Madeleine, Jana Kotrbatá jako Clotilda anebo paní Walterová, jíž hraje Vendulka Křížová, jsou přesvědčivé, krásné ženy.
Stejně tak Suzanne, dcera Walterových, kterou nakonec získá jako hlavní trofej a východisko k akceleraci své další kariéry sňatkem G. Duroy.
Za zaznamenání stojí také Otakar Brousek ml., coby šéfredaktor Walter, oportunistický, vychytralý a bezskrupulózní člověk, pohybující se nonšalantne v nejvyšších kruzích pařížské společnosti. Do té nakonec pronikne i jeho zeť, G. Duroy. Především pak diky svému sňatku s Walterovou dcerou.
Je známo, že při psaní této hry Maupassante stylizoval do role Georgese Duroye tak trochu sebe sama. V každém případě je to nádherná hra, komedie s tragickými rysy, která nutí každého k zamyšlení.
Obě hry Vinohradského divadla stojí za to navštívit.
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
