Ještě před dvěma týdny by na znovuzvolení Ursuly von der Leyenové málokdo vsadil nějaký vysoký obnos. Nicméně podle dohody tří největších politických formací v Evropském parlamentu, tedy lidovců, sociálních demokratů a liberálů, se tak nejspíš stane. Tyto formace si navzájem vymění korýtka ve vedení EU a nastane v podstatě deja vu. Tedy opakování toho, co jsme zde měli předtím.

Leyenová se potácela po léta v krizích, jimiž procházela Evropská unie jako špunt v rozbouřeném oceánu. V zásadě není schopna vést samostatnou politiku alternativní k zahraniční politice Spojených států, bude opět v čele Evropské komise (EK). Je to trapné. Průměrná německá politička, bez jakýchkoliv vynikajících vlastností, má vést třetí největší ekonomiku světa, kterou EU nesporně je.

Rusofobní estonská ministerská předsedkyně K. Kallasová se stane na základě této dohody šéfkou evropské diplomacie.

A konečně předsedou Evropské rady, tedy jakýmsi prezidentem EU, má být na příští dva a půl roku bývalý portugalský socialistický premiér Antonio Costa. O jeho názorech toho není mnoho známo. Ale socialistická frakce EP, jež jej nominovala, by jistě nepřipustila návrh nějakého revolucionáře. Jen si trochu vzpomínám, že to byla portugalská socialistická vláda, která vedla svého času velice pragmatické vztahy s Čínskou lidovou republikou (ČLR). A snažila se o účast v největším světovém ekonomickém projektu dneška Pás a stezka. Jaké byly benefity z této spolupráce, ovšem u nás příliš známo není, Portugalsko je přeci jen od nás poněkud vzdálené.