S láskou a respektem vzpomínám na velikány evropské politiky – Gerharda Schrödera a Jacquese Chiraca – s nimiž jsem měl možnost se stýkat jako premiér na zasedáních Evropské rady. Byli to politici – státníci, kteří pochopili, že Evropa nepotřebuje americké poručníkování a postavili se proti americké válce v Iráku.

Naše země i díky submisivnímu premiéru Špidlovi (dnes je Špidlů v čele evropských vlád nejméně dvě desítky) se na tomto tažení do Iráku zúčastnila. Hloupě, zbytečně, naštěstí bez velkých obětí na lidských životech. A jaký je výsledek této operace Američanů a koalice ochotných bez mandátů Rady bezpečnosti OSN v Iráku po zhruba dvou desetiletích.

Nechutný diktátor S. Husajn sice padl, ale v regionu se díky tomu utvořilo politické vakuum, které Američané nejsou schopni a dnes už ani ochotni, zaplnit.

Dnešní irácká vláda, tvořená především šíitskými politiky, je srdcem v Íránu u svých šíitských bratří. Do jisté míry respektuje, díky své vnitřní slabosti, určité zájmy politiky Spojených států i Západu. Ale to je tak všechno. Občas irácký parlament dokonce vydá usnesení, podle kterého by Američané, kteří v Iráku zbyli (myslí se vojáci a vojenští instruktoři apod.), měli z této země odejít. Zatím USA ale takovéto rezoluce s přehledem ignorovaly.

Válka v Iráku byla přímo pastvou pro americké zbrojařské firmy. Stála hodně přes bilion dolarů. O tyto peníze se zvýšil deficit USA a natiskly se potřebné dolary…