Tato země se chovala jako koloniální mocnost prakticky vůči obyvatelům všech kolonií, které vlastnila de facto ve všech světadílech. A také na britských ostrovech, v Irsku.

Irsko poznalo v 19. století (už od 17.století) „dobrodiní“ britské koloniální politiky. Při hladomoru v Irsku v 40. letech 19. století zahynula či se vystěhovala ze země, aby se zachránila před smrtí hladem, významná část Irů. A politické elity v Londýně proti hladomoru v Irsku a jeho příčinám neudělaly nic. Takže Britové mají proč klekat a proč se svým občanům s tmavší barvou pleti omlouvat.

Britské politické a společenské elity si ovšem dnes hrají na světlonoše pokroku, zejména pokud jde o boj proti rasismu a to zejména v té zaostalejší části Evropy, do které podle nich patříme i my.

Jen málo pochopitelné bylo nám Čechům, jakou hysterii rozpoutala britská média, a to bohužel, nikoliv jen ta bulvární, když v závěru jarního utkání pražské Slavie v Glasgow došlo k údajné rasistické urážce hráče afrického původu glasgowského klubu. Alespoň na mě to působilo jako závěrečná provokace skotského týmu a jejich trenéra, ctižádostivého Gerarda, kterou chtěli zakrýt trapnou porážku FC Rangers s pražskou Slavií na domácím hřišti.

Nikdo v tu chvíli netušil, že UEFA bude vůči klíčovému hráči pražské Slavie a českého národního mužstva Kúdelovi, postupovat super striktně a zejména bez důkazů,  takže dostane desetizápasový distanc. Prostě Britové, respektive britské společenské elity, novináři v britských mediích, se nás Čechy snažili pěkně převychovat a vyhnat nám z těla náš prvoplánový rasismus. Co na tom, že v Čechách je rasismus spíše okrajovým jevem a hlavně neprostupuje společnost prakticky systémově, jako je jím prostoupena společnost britská.