Od roku 2008 v západní civilizaci akceleruje kumulace krizových jevů, z nichž některé jsou poměrně nové, jiné mají kořeny v obdobích předchozích, a další jsou spojeny se změnou paradigmatu, z něhož vyrostla naše civilizace v době osvícenství.

Posledně jmenovaný zdroj změn, tedy ten nejobecnější, je spojen se samotnou podstatou industriální civilizace, která vznikla v době osvícenství. Kromě toho, že byla založena na sekulární víře v nezastavitelný pokrok, tedy ve stálý ekonomický a vědecko-technický růst, byla též spojena se vznikem národních států, kapitalismu, liberální demokracie, občanské společnosti, moderních médií a vlády zákona.

Všechny tyto pilíře modernity jsou v krizi, včetně víry v pokrok, přetavené ekonomy do postulátů „růstu“. Jedním z hlavních důvodů pro tuto krizi je proces globalizace, který se od roku 1989, tedy od posledního velkého zlomu v moderních dějinách, týkal především hospodářství, komunikací a technovědy, ale téměř do sebe nezahrnul globalizaci politiky, tedy správy věcí veřejných.

Výsledkem je radikální rozpojení ekonomiky, fungující globálně, a demokratické politiky, fungující v rámci národních států, které se samy ocitají pod náporem globalizace. Převaha globálních trhů nad institucemi národních demokracií, byla jednou z příčin krize v roce 2008.

Globální kapitál, ponechaný slabými státy sám sobě, nejen zprivatizoval pod praporem údajné efektivity soukromého sektoru velké částí veřejných prostorů a statků v národních demokraciích, ale pustil se v globálním měřítku do potenciálně sebevražedných finančních operací, které vytvářely umělé bubliny. Když pak v roce 2008 některé tyto bubliny praskly, obrovské škody musely zaplatit „zprivatizované“ státy.