Dokud české hospodářství rostlo, podpora pro Unii byla stabilní. Od roku 2008, kdy došlo k hospodářské krizi, která postihla nejen nás, ale i velké země Unie platící eurem, podpora klesá. Přílišný důraz na hmatatelné ekonomické dopady členství, jenž souvisel se silně ekonomizujícím diskurzem, který převládal v naší politice, byl navíc doprovázen i malou ochotou využít potenciálu, který členství v EU nabízelo v jiných oblastech.

Unie už během přístupových rozhovorů nabídla kandidátským zemím neobyčejně bohaté „know-how“ v oblasti institucionální a právní modernizace. Pokud by kandidátské země byly schopny těchto znalostí i zkušeností plně využít, znamenalo by to pro ně po dekádách komunismu vpravdě civilizační skok.

Některé země nabízené pomoci dokázaly využít lépe než ostatní. Kupříkladu Estonsko nebo Polsko. Česká republika byla naopak ve vztahu k tomu, co si jako nová členská země mohla z nabízené pomoci vzít, buď pasivní, nebo v horším případě dokonce odmítavá.

Celá jedna vlivná skupina politiků, zejména na občanské pravici, využívala k politickým účelům tradiční českou nedůvěru k vnějšímu světu. V zemi, která byla v minulosti provincií Vídně, Berlína a nakonec i Moskvy, bylo poměrně snadné vykreslovat Unii jako kohosi, kdo nám chce zase jednou diktovat.