Dokud české hospodářství rostlo, podpora pro Unii byla stabilní. Od roku 2008, kdy došlo k hospodářské krizi, která postihla nejen nás, ale i velké země Unie platící eurem, podpora klesá. Přílišný důraz na hmatatelné ekonomické dopady členství, jenž souvisel se silně ekonomizujícím diskurzem, který převládal v naší politice, byl navíc doprovázen i malou ochotou využít potenciálu, který členství v EU nabízelo v jiných oblastech.
Unie už během přístupových rozhovorů nabídla kandidátským zemím neobyčejně bohaté „know-how“ v oblasti institucionální a právní modernizace. Pokud by kandidátské země byly schopny těchto znalostí i zkušeností plně využít, znamenalo by to pro ně po dekádách komunismu vpravdě civilizační skok.
Některé země nabízené pomoci dokázaly využít lépe než ostatní. Kupříkladu Estonsko nebo Polsko. Česká republika byla naopak ve vztahu k tomu, co si jako nová členská země mohla z nabízené pomoci vzít, buď pasivní, nebo v horším případě dokonce odmítavá.
Celá jedna vlivná skupina politiků, zejména na občanské pravici, využívala k politickým účelům tradiční českou nedůvěru k vnějšímu světu. V zemi, která byla v minulosti provincií Vídně, Berlína a nakonec i Moskvy, bylo poměrně snadné vykreslovat Unii jako kohosi, kdo nám chce zase jednou diktovat.
V praxi to znamenalo, že zatímco během přístupových jednání Česká republika musela chtě nechtě přijmout alespoň nezbytné minimum modernizačních opatření, jakkoliv si přitom mnozí politici už tehdy stěžovali, po vstupu začaly vlády tento transfer know-how aktivně brzdit.
A nebyly to jen vlády pravicové, jak se často zdůrazňuje. Už vláda Jiřího Paroubka v roce 2005 odložila účinnost zákona o státní službě, což byla možná nejdůležitější institucionálně-modernizační norma. Zpolitizovaná státní správa pak přispívala nejen k rostoucí korupci, ale i k opakovaným selháním státu v mnoha oblastech.
Vlády vedené ODS v letech 2006 až 2013 pak k tomuto svého druhu bojkotu důležitých institucionálních zlepšení nabízených Unií přidaly ve spolupráci s prezidentem Václavem Klausem i odmítavé reakce vůči téměř všem reformních iniciativám Unie.
Možná je tedy na místě neptat se u příležitosti desátého výročí vstupu, co vše nám členství v Unii přineslo, ale spíše se ptát, co všechno jsme vlastní vinou nedokázali využít, a snad se z toho do budoucna i poučit.
Unie má jistě mnoho problémů, ale Češi ji zatím v řešení těchto problémů nikterak nepomohli. Nepomohli tím ovšem bohužel ani sobě, protože jsme se sami vyšachovali na okraj evropského dění, což nyní přispívá k rozšířenému, poněkud ublíženeckému názoru, že nemáme v EU žádoucí vliv.
Jisté je, že dlouholeté politické kverulantství vůči Bruselu způsobilo, že jsme nebyli schopni využít potenciál, který se s členstvím středně velké země uprostřed Evropy pojil, přičemž se toto selhání netýká zdaleka jen nevyužitých či rozkradených evropských miliard.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
