Lze začít tím, že Kiska coby bývalý úspěšný podnikatel, který z byznysu odešel a angažoval se v občanské společnosti, aby se nakonec stal úspěšným kandidátem na prezidenta, reprezentuje étos, který bychom mohli nazvat postpostkomunistický.

Zvolením Kisky Slovensko ukázalo, že se z různých důvodů dostalo dál než Česká republika na své cestě z postkomunismu k normálním demokratickým poměrům.

Do jisté míry za to – možná paradoxně – vděčí autoritářskému Vladimíru Mečiarovi, proti kterému se vzbouřila slovenská občanská společnost v roce 1998. Mečiar byl symbolem nejhorších excesů postkomunismu.

Jeho porážka reprezentovala to, co kdysi zmínil napůl žertovně Václav Havel, když mluvil o tom, že bývalé komunistické země, chtějí-li se stát normálními demokraciemi, v zásadě potřebují dvě revoluce: proti komunismu a později proti postkomunismu.

V České republice jsme si podobnou revoltou neprošli. Vůdčí postavy českého politického postkomunismu – Václav Klaus a Miloš Zeman – ustály revolty občanské společnosti v podobě Impulsu 99 a iniciativy Děkujeme, odejděte!. Dovládly v poklidu ve společném přátelském objetí nazvaném „opoziční smlouva“, aby se později oba stali prezidenty.