Dvacet tezí k budoucnosti levice

1. Demokratická levice dneška je do značné míry obětí svého vlastního úspěchu v minulosti.

2. Její politika postupně nastavila kapitálu v rámci národních států účinné regulační rámce a vytvořila tak sociálně-tržní model. S pomocí konceptu sociálního státu, který uskutečňovala v mnoha případech ruku v ruce s křesťansko-sociálními stranami, pomohla vytvořit v západních zemích mohutné střední třídy. Právě přičiněním demokratické levice se podařilo po 2. světové válce v Evropě skloubit v relativně harmonický celek tři hesla Velké francouzské revoluce—svobodu, rovnost a bratrství (solidaritu)-- které se až do té doby projevovaly vzájemně občas antagonisticky nebo dokonce v podobě absolutizace jednoho z nich vítězily totalitní režimy.

3. Vytvořením mohutných středních tříd, jakož i v důsledku nástupu post-industriální společnosti, ovšem ztratila svoji tradiční politickou klientelu, dělnictvo.

4. Paradoxně, střední třídy, které levice pomohla stvořit, se ukázaly být ne příliš „vděčné“. Byly mnohem méně sociálně determinované k podpoře levice, navíc více inklinovaly k postmoderním životním filozofiím,v nichž hrál významnou roli individualismus v různých podobách a polohách. Příslušníci středních vrstev byli mnohem více náchylní věřit, že za své úspěchy a blahobyt vděčí svým výjimečným individuálním vlastnostem, než správně nastavenému sociálnímu systému. Jakmile se sociální stát a existence středních tříd staly samozřejmostí, stali se příslušníci středních tříd poměrně snadným terčem neoliberální ideologie.

5. Levice nebyla dostatečně schopná vysvětlovat, že základem politicko-ekonomické stability, která umožňovala nástup těchto nových tříd, je společenská solidarita, že „bezstarostný individualismus“ je do značné míry možný jen proto, že existují záchytné sociální sítě. Nebyla schopná najít nový jazyk, který by byl stejně účinný jako jazyk individualismu a de facto sobectví, jenž nabídla neoliberální pravice.