Vypovídací hodnotu má už samotná geneze celého skandálu. Mnozí si možná ještě vzpomenou na televizní reportáže z dob dávno před explozemi, které upozorňovaly na to, že je podivné, že areál, v němž se nachází desítky skladů s výbušninami a municí, sice oficiálně spadá pod ministerstvo obrany České republiky, pro které ho ale spravuje od roku 2006 nikoliv armáda, nýbrž organizace zvaná Vojenský technický ústav. Konkrétně jeho odštěpný závod výzbroje a munice Slavičín. Ten byl do roku 2003 samostatnou příspěvkovou organizací MO ČR a později součástí státního podniku.

Už před explozemi se občas objevily mediální dohady ohledně soukromých firem, které si v areálu pronajímají sklady, v nichž skladují tisíce tun výbušnin a munice, jakož i dohady, zda je areál spravovaný nikoliv přímo armádou, ale příspěvkovou organizací nebo státním podnikem, bezpečný.

Ukázalo se, že nikoliv. Teprve po prvních explozích jsme se začali dozvídat, jaké firmy areál využívají. Nikdo nebyl přitom schopen přesně říci, jaký materiál jednotlivé firmy v areálu skladují. Nedostatek státní kontroly nad tímto vysoce rizikovým místem se tak projevil hned ve třech rovinách: nedostatečná ostraha, nedostatečné informace o firmách, které areál využívají, a nedostatečné informace o materiálu, který jednotlivé firmy v areálu skladují a s nímž obchodují.

Po prvních explozích se pak ukázalo, že stát nemá pro případ katastrofy, která se udála v areálu poblíž Vrbětic žádnou ucelenou koncepci záchranných prací, žádný předem připravený plán, kam výbušiny a munici převézt, a žádný ucelený scénář pro zásadní posílení ostrahy areálu, v němž se po explozích mimo sklady povalovalo velké množství výbuchy rozprášené munice.