Někteří přední američtí politici, kupříkladu senátor John McCain, navrhli i další opatření, kupříkladu urychlené přijetí Gruzie a Moldavska do Severoatlantické aliance, dodávky vojenské techniky Ukrajině, nebo zmrazení kont ruských oligarchů v západních bankách.  

Zejména poslední zmíněný krok by byl pro Putinův režim vážnou hrozbou. Jak jsme viděli nedávno na Ukrajině, ukrajinští oligarchové hodili prezidenta Viktora Janukovyče přes palubu v okamžiku, kdy Evropská unie pohrozila zmrazením jejich kont v evropských bankách.  

Je tedy zřejmé, že možných odvetných opatření je celá řada. Problémem je, stejně jako už mnohokrát v minulosti, nejednotnost západních zemí a také neochota za taková opatření platit.  

Rusko je ekonomicky slabá země – v podstatě jakási obdoba ropných emirátů. Nemá téměř žádný významný vlastní průmysl kromě zbrojního, ekonomicky je závislé ve velké míře především na vývozu plynu, ropy a některých dalších surovin. Pokud by byla Evropa ochotná a schopná třeba jen dočasně výrazněji snížit svoje odběry ruského plynu a ropy, Rusku by poměrně rychle začaly vysychat finanční zdroje.  

Jinými slovy: Evropa si jen těžko může s vážnou tváří stěžovat na ruskou rozpínavost, když ji de facto financuje. Bez desítek miliard eur, které plynou do Ruska v podobě plateb za plyn a ropu, by Putinův režim poměrně rychle zkolaboval.  

Rusko by sice mohlo částečně tento výpadek kompenzovat zvýšenými vývozy svých surovin do Číny a dalších nezápadních zemí, ale na něco podobného nemá připravenou infrastrukturu. A velká ekonomická závislost na mocné Číně není ani v ruském strategickém zájmu.  

Evropa by samozřejmě za případný částečný bojkot ruských surovin musela zaplatit. Každopádně ale není v situaci, kdy by neměla jiné možnosti. USA se zásluhou těžby břidlicového plynu staly největším producentem plynu na světě, a jsou ochotné ho Evropě prodávat.  

Ostatně někteří američtí politici už nabídli zvýšení amerických dodávek plynu do Evropy, což by omezilo evropskou energetickou závislost na Rusku.  

Ačkoliv jsou kupříkladu plyn a ropa ze Severního moře v okolí Norska a Velké Británie, či ropa a plyn ze Středního východu dražší, než jsou ruské suroviny, ukazuje se, že bohužel ještě stále nežijeme ve světě, kde se dá vše měřit jen ekonomickou výhodností.  

Rusko evidentně ještě dlouho nebude takříkajíc normálním hospodářským partnerem. Opakovaně dokazuje, že musí být vnímáno jak geopolitická hrozba a strategické riziko. Evropská unie by k němu měla tímto způsobem také přistupovat a výrazně svoji závislost na ruských surovinách snížit.  

Jestliže nám mnozí evropští politici a komentátoři obratem vysvětlí, že menší či větší bojkot surovinového obchodu s Ruskem není praktický nebo z politických důvodů vůbec možný, pak je prolévání slz nad Krymem a případnými dalšími oběťmi ruské expanzivnosti jen zbytečné předvádění falešné morální paniky.