Přijmeme-li tuto tezi, lze vzepětí emocí ve velké části národa, jehož jsme byli svědky v souvislosti se smrtí bývalého českého prezidenta Václava Havla, interpretovat i jako střet dvou různých souborů idejí, které stály u zrodu České republiky.

Ten první je spojen právě s Havlem, a to z let 1989 a 1990, kdy se demokratická česká státnost pokoušela navázat na tradice i hodnoty masarykovského Československa a disidentské komunity v době normalizace. Byly to hodnoty „pravdy a lásky“, odpovědnosti a odmítnutí života ve lži, které Havel vtělil do svého prvního prezidentského projevu.

Jenže novodobá česká státnost vznikla vlastně dvakrát: v roce 1990 a pak v roce 1993, po rozpadu Československa. Soubor hodnot, který dominoval v druhém případě, se ovšem od toho dřívějšího, „havlovského“, už zásadním způsobem lišil.

Étos roku 1993 byl nejen téměř programově založen na odmítnutí „naivního idealismu“ reprezentovaného Havlem, ale byl navíc vnitřně schizofrenní, pokud jde o národní identitu. Nový český stát vzniknul na jedné straně jako projev povýšené snahy „nenechat se zdržovat“ při zavádění neviditelné ruky trhu Slováky; na straně druhé to byl vlastně útvar „zbytkový“, bez identity, s nímž si na rozdíl od Slováků, kteří měli jasný státotvorný cíl, většina Čechů nevěděla rady.