Hlavní architekt této změny, první náměstek ministra Petr Drulák, kritizuje dřívější důraz české zahraniční politiky na prosazování klasických občanských práv jako zbytečně agresivní politiku z dob Václava Havla. Mluví o neproduktivním „lidskoprávním atlanticismu“, který prý musí být vystřídán ucelenějším konceptem, v němž se vyváženě klade důraz také na sociální a další práva.

Slovním spojením „lidskoprávní atlanticismus“ se míní, že lidská práva prý byla v minulosti Západem až příliš často zneužívána pod praporem jejich údajného universalismu jako politický štít, který sloužil k prosazování západních zájmů. V současném světě je prý nutné vést o lidských právech dialog, protože jsou kulturně podmíněná.

Václav Bělohradský, který patří k okruhu lidí spolupracujících s ministerstvem, se s tím tak říkajíc už vůbec nepáral. Napsal, že lidská práva v tradičním pojetí jsou „lžiideologie“, která slouží k ospravedlnění všemožných špinavostí a vojenských intervencí Západu. Je třeba je prý nově promyslet a mluvit o nich „čestně“, k čemuž patří i Drulákem obhajovaná potřeba vést o nich dialog--zjevně třeba i s autoritářskými režimy. Musíme si prý na Západě zamést před vlastním prahem, neboť i naše minulost je protkaná zločiny.

V nejnovější verzi zahraničně-politické koncepce Černína se také mluví o tom, že demokracii máme prosazovat pouze v zemích, „kde je to možné“. Kdo o tom rozhodne, se nedozvíme. Víme ale už, že v případě Číny se současní vládní politici pragmaticky rozhodli, že to zjevně možné není, takže když Lubomír Zaorálek navštívil Čínu, potvrdil svému čínskému protějšku, že Česká republika se nebude vměšovat do vnitřních záležitostí Číny a bude respektovat její teritoriální integritu, což znamená i anexi Tibetu, která trvá od padesátých let.