Když se k těmto veskrze negativním zkušenostem s komunistickým státem po roce 1989 přidala neoliberální ideologie „trhu bez přívlastků“, která líčila stát i ve svobodných poměrech jako moloch, který jen zbytečně dusí lidskou spontánnost a v podobě regulací hází klacky pod nohy tržním silám, bylo zaděláno na problém. Nejrůznější vlády chtěly stát neustále „zmenšovat“, státní byrokracie se stala oblíbeným terčem útoků a symbolem parazitizmu.

Ačkoliv tyto útoky zůstávaly většinou na úrovni rétoriky, a státní aparát dál bobtnal, vytvořila se atmosféra, v níž politické strany, zejména ty pravicové, vykreslovaly stát jako téměř přítěž svobodné společnosti. Stát se různé vládní strany nepokoušely modernizovat a postavit na vlastní nohy, ale především v nejrůznějších podobách ovládnout ke svému prospěchu.

Zapomnělo se přitom na skutečnost, že ať už je stát v té které svobodné společnosti malý či naopak velký, žádná demokratická země nefunguje dobře, pokud nemá stát, který je výkonný. Tedy stát, který umí společnosti nastavit smysluplná pravidla, a který je vynucuje. To, jak lidé vnímají svojí zemi, hodně souvisí s jejich vnímáním spravedlnosti.

Mají-li pocit, že se spravedlnosti nedostává, nebo že se ohýbá, začnou se často obracet proti samotnému demokratickému zřízení. Jinými slovy, lidé v tržně orientovaných společnostech více méně přijímají například ekonomické nerovnosti, pokud jsou odvozeny od výkonu a nadání úspěšných jedinců, ale odmítají nerovnosti, které vznikají z nerespektování pravidel hry.

Správné fungování státu je tedy nesmírně důležité pro samotnou legitimitu demokratického zřízení, protože pravidla hry a jejich respektování nemůže zaručit v moderních společnostech nikdo jiný. Náboženství a z něho odvozená morálka pomáhaly světské moci s nastavováním a respektováním pravidel až do nástupu modernity, ale v moderních demokratických společnostech převzal tuto roli plně sekularizovaný stát.