Ve vztahu k ústavě těžil Klaus z toho, že nejvyšší zákon definuje řadu prezidentských pravomocí poněkud nejasně, a testoval tudíž pravidelně, kolik si toho může dovolit vůči vládě v zahraniční politice, kolik vůči premiérovi, například při odvolávání či neodvolávání ministrů, anebo vůči justici, jejíž některá rozhodnutí prostě odmítl respektovat.

Ve vztahu k veřejnosti pro změnu využíval skutečnosti, že prezidentský úřad se u nás těší mimořádné úctě, takže lidé prezidentovi naslouchají a o jeho nejrůznějších výrocích vážně přemýšlejí, ať už říká cokoliv. Toho Klaus využíval mistrně zejména ve své kritice Evropské unie. Média sice často tvrdila, že Klaus je v prosazování svých názorů a ovlivňování veřejnosti v této oblasti úspěšný proto, že nemá kvalitní oponenturu mezi ostatními politiky a představiteli proevpropských intelektuálních elit, jenže je možné argumentovat, že především zdatně využíval mediální převahy, kterou prezident coby jakási nejvyšší autorita má.

Jak velkou váhu prezidentský úřad u nás má, dosvědčuje i skutečnost, že když Klaus končil v prosinci 2002 ve stranické politice coby odcházející předseda Občanské demokratické strany, pohybovala se jeho popularita pod 30 procenty. Hned po jeho zvolení prezidentem se usadila nad 60 procenty, ačkoliv byl zvolen až ve třetím kole třetí prezidentské volby, tedy na devátý pokus, navíc jen díky podpoře některých komunistických zákonodárců. 

Jinými slovy, průzkumy prezidentské popularity odrážejí z velké části úctu k majestátu prezidentského úřadu, a politik v úřadu prezidenta by se musel dopustit skutečně mimořádných přešlapů, aby jeho popularita klesla pod 50 procent. Klausovým postavením v průzkumech popularity tak neotřásla výrazně dokonce ani fraška, do níž se zvrhla volba prezidenta v roce 2008.

V průzkumech popularity se mu podařilo propadnout pod 50 procent jen několikrát, a nakrátko, například v dubnu 2012 během vládní krize. Jinak ovšem podpora pro něj zůstávala stabilní, i navzdory jeho nejrůznějším intelektuálním provokacím, například kritiky tzv. „humanrightismu“, „environmentalismu“, „evropeismu“, nebo NGOismu, jakož i útokům na tzv. soudcokracii. Výrazně mu neublížil dokonce ani mezinárodní trapas, kdy během tiskové konference při své návštěvě v Chille zcizil v přímém přenosu drahé plnící pero.