Nemálo Američanů si myslelo, že pokud dosáhl afroamerický politik, jmenující se navíc Barack Hussein Obama, na zvolení prezidentem nejmocnější země na naší planetě, pak snad dokáže všechno. Rychle se samozřejmě ukázalo, že ani Obama, který sám sebe vykresloval ve vztahu k washingtonskému establishmentu jako outsidera, ve skutečnosti nemůže uniknout logice politického provozu v USA.

Nebylo to možné zejména v zahraniční a bezpečnostní politice, kde nejen zdědil od svého předchůdce dvě války, a kde nového prezidenta okamžitě po nástupu do funkce „semelou“ nejrůznější výbory, podvýbory a poradci, jakož i přístup k informacím tajných služeb, které mu dosud byly nedostupné. Možné to nebylo úplně ani v domácí politice, kde Obama zdědil od Bushe největší zadlužení země v historii, to vše umocňováno ekonomickou krizí.

Rychle se ukázalo, že Obama politik, chycený ve washingtonském soukolí, není táž osoba, která dokáže svojí rétorikou rozpalovat davy. Jako politik se ukázal být místy váhavý, příliš akademický. Ve zpětném pohledu se také zdá, že si nenastavil úplně správně priority.

Jako první velkou politickou bitvu zvolil boj o zdravotnickou reformu, což byla v kontextu ekonomické krize a Bushova dědictví zřejmě chyba. Souboj nakonec těsně vyhrál, ale jen za cenu těžkých kompromisů, pokud jde o podobu reformy, a za cenu ztráty podpory mnoha voličů, což následně vedlo k velkému vítězství republikánů ve volbách do Kongresu uprostřed Obamova prezidentství.

Lze přitom argumentovat, že hlavním problémem, který Obama už později nedokázal vyřešit, když bojoval s republikány o rozpočty, byl daňový systém země, který zvýhodňuje bohaté, a negeneruje dostatek příjmů pro federální vládu. Jde jak o nesmírnou složitost daňového systému, v němž se i zkušení daňoví poradci ztrácí v pralese výjimek a úlev, které zvýhodňují majetné lidi, ale také o celkovou nízkou míru zdanění.