Pravdivá je v tom, že Rusko nevede s Ukrajinou tradiční válku. Ruské jednotky, včetně těžké techniky, zůstávají v záloze, nedaleko ukrajinské hranice, přičemž ukrajinská města na východě země obsazují - s větším či menším úspěchem -takzvaní „separatisté“. Z různých svědectví je přitom zřejmé, že tito „separatisté“ jsou vyzbrojení, či přímo vycvičení Ruskem.  

Pověstní „zelení mužíčci“, kteří se znenadání - mlčenliví a perfektně vyzbrojení -vyrojili před časem na Krymu, se ze všeho nejvíc jevili jako příslušníci ruských speciálních jednotek. Vladimír Putin později sám přiznal, že na Krymu byli i ruští vojáci.  

Ani místní krymští separatisté nepůsobili jako političtí amatéři bez předchozí průpravy. Jejich rétorika i požadavky se přesně kryly s masivní propagandou, kterou spustil Kreml. Anexe Krymu byla pak dokonána před namířenými samopaly s pomocí referenda.  

Na východní Ukrajině probíhá podobná invaze, ač ani tam prý žádné ruské jednotky nejsou. I tam jsou separatisté impozantně vyzbrojení, i tam se budov nejprve zmocňují malá ozbrojená komanda, a teprve pak se na ně nabalují údajná „lidová hnutí“, která si prý přejí odtržení od „fašistického Kyjeva“.  

Ten je v nevýhodě hned na několika úrovních. Jeho armáda je slabá, navíc i ona, zdá se, je prolezlá ruskými agenty. A právě v tomto bodě, zmínka Appelbaumové o postmoderní invazi trochu kulhá.   

Skutečnost, že i ukrajinská armáda je do jisté míry okupovaná ruskými agenty, není žádná postmoderna. Tento postup známe už z doby po 2. světové válce.  

I Sovětský svaz se tehdy z Československa po roce 1945 vojensky stáhl, ale silová ministerstva , policii a armádu s pomocí komunistů (jakýchsi tehdejších československých separatistů od „prohnilého“ Západu a „buržoazní“ demokracie) kontroloval do té míry, že bylo možné uskutečnit komunistickou invazi ústavní cestou, bez jediného výstřelu.  

Ukrajinská armáda se přece jen k jakémusi odporu vzmohla, přičemž ji v propagandistické válce už dopředu znevýhodňuje, že postupuje proti separatistickému hnutí na východní Ukrajině tradičními vojenskými prostředky. Každý zásah této armády je pak snadno líčen jako barbarský útok, v němž hynou i civilisté.  

Hranici mezi civilisty a rozptýlenou separatistickou armádou, evidentně řízenou z Ruska, přitom smazali právě separatisté. Je příznačné, že se pak ani nikdo neptá , kde údajně místní separatisté berou vysoce sofistikovanou techniku, kterou potřebují třeba k sestřelování vládních vrtulníků.  

Ostatně celý konflikt se odehrává do značné míry v podobě propagandistické války, v níž se uplatňují nálepky a výbušná slovní spojení, odkazující na minulost. I pouliční střety, které se vymknou kontrole, jako tomu bylo v Oděse, kde zahynuly při požáru budovy odborů desítky proruských separatistů, jsou pak líčeny jako barbarský útok fašistů a potomků banderovců na pokojné demonstranty, ač se zdá, že šlo o útok proukrajinckých fotbalových fanoušků, jejichž několik členů nejprve zastřelili separatisté při pochodu městem.  

Appelbaumová přesto svým pojmem „postmoderní invaze“ vystihla něco podstatného. Přímo před našima očima ztrácí Ukrajina válku, v níž Rusko zatím oficiálně nevystřelilo jedinou střelu. Západ, zdá se, zatím neví, jak přesně reagovat.