TOP 09 nikdy nebyla tak antikomunistická jako ODS. S komunisty sice odmítá spolupracovat a občas zaslechneme z úst jejích představitelů i varování o povolební spolupráci sociální demokracie a KSČM. Ale od ODS se kupříkladu distancovala v boji o radu Ústavu pro studium totalitních režimů, z něhož ODS udělala antikomunistické téma.  

Ústup pravicového antikomunismu možná nejlépe ilustruje skutečnost, že podle předvolebních průzkumů by se jednou z hlavních formací na pravici mohlo stát hnutí ANO Andreje Babiše. Ten byl od roku 1980 členem komunistické strany. Babiš sice odmítá povolební spolupráci s levicí, ale činí tak z programových důvodů, jako je spor o výši daní.  

V čele pravicového hnutí Hlavu vzhůru!, které podpořil i exprezident Václav Klaus, pro změnu stojí bývalá funkcionářka Socialistického svazu mládeže a v roce 2008 kandidátka KSČM na prezidentku Jana Bobošíková.  

Ukazuje se, že antikomunismus byl u nás po roce 1989 celkově dost mělké téma. Jedním z důvodů bylo jeho instrumentální zneužívání pro politické účely. Občanská pravice byla po roce 1989 budována na odmítání komunismu a jeho dědictví, nikoliv především jako strana nabízející široce sdílený program zakotvený v konzervativních nebo liberálních postojích. Kdykoliv bylo třeba zabodovat u voličů, mobilizovalo se ve jménu antikomunismu.  

Ke ztotožnění s pravicí tak stačil mnohým jen „morální“ antikomunistický postoj, a neetablovala se tak u nás pravice hluboce zakořeněná v klasických liberálních nebo konzervativních hodnotách. Ani pravicoví politici nenašli odvahu uskutečňovat opravdu radikální reformy. I symboly pravice po roce 1989, Václav Klaus a jeho ministr financí Ivan Kočárník, mimochodem bývalý komunista, tak nakonec udržovali systém, který kritici popisovali jako „bankovní socialismus“.  

Jisté je, že antikomunismus jako téma před nastávajícími volbami už nikoho nemobilizuje. K ústupu antikomunismu jistě přispěla i skutečnost, že KSČM, odmyslíme-li si její některé funkcionáře s podivnou minulostí, si počíná poměrně slušně v krajích, kde získala po minulých krajských volbách silné zastoupení.  

Představitelé ČSSD už docela bez zábran připouštějí menšinovou vládu opírající se o KSČM, prezident Zeman dokonce na vytvoření takové vlády tlačí s tím, že příští čtyři roky by mohly být pro KSČM jakousi karanténou, z níž by v případě konstruktivního chování mohla vstoupit příště přímo do vlády.  

Pro mnohé může být ústup antikomunismu jen další špatnou zprávou o stavu české společnosti. Mohli bychom ale také argumentovat, že vytěsnění antikomunismu z politiky, kde byl dosti účelově využíván jen jako nástroj mobilizace, může být i krokem k tomu, aby se česká společnost konečně začala vyrovnávat se svou minulostí. Vyrovnávat se s minulostí skrze stranickou politiku totiž dost dobře nejde.