Zeman kupříkladu naznačuje, že přispěl, jak slíbil svým voličům, k odchodu Nečasovy vlády. Ta ovšem padla, jak si všichni dobře pamatují, kvůli policejním odhalením týkajícím se primárně Nečasovy spolupracovnice a partnerky Jany Nagyové. Z toho, co je zatím známo, v tom Zeman nehrál žádnou roli.

Prezident má nepochybně pravdu, že po rezignaci Nečase a pádu jeho vlády zabránil návratu téže vlády, jen bez Nečase v čele, tím, že jmenoval bez souhlasu Poslanecké sněmovny odbornickou vládu Jiřího Rusnoka. Pravdě je ovšem poněkud vzdáleno jeho tvrzení, že tím přispěl k vyvolání předčasných voleb, což byl vlastně jeho záměr.

Jistě svým krokem vytvořil tlak na politické strany, ale předčasné volby se nakonec konají kvůli dvěma poslancům Občanské demokratické strany, kteří při hlasování o Rusnokově vládě svým odchodem ze sálu ukázali, že bývalá koalice nemá deklarovanou většinu. Pokud prezident něco takového předpokládal, když jmenoval svoji vládu, klobouk dolů před jeho prognostickými schopnostmi.

Zeman se také při odmítání „idiotských“ ústavních zvyklostí opakovaně zaštiťuje svými voliči, přičemž naznačuje, že má vlastně v podobě 2 717 405 hlasů, které získal v druhém kole, větší podporu než největší politické strany. Potíž je v tom, že prezidentské volby jsou volbami zcela jiného typu než parlamentní, a že výsledky „rozstřelu“ mezi dvěmi nejúspěšnějšími kandidáty v druhém kole není možné porovnávat s výsledky voleb, v nichž soutěží velký počet stran.

Když už bychom chtěli srovnávat, je možné co do počtu soutěžících kandidátů lépe přirovnat ke sněmovním volbám první kolo prezidentské volby, v němž Zeman získal 24,21 procent hlasů, což bylo v absolutních číslech 1 245848 hlasů. To je mimochodem zhruba srovnatelné s procentním výsledkem nejúspěšnější strany z minulých sněmovních voleb, ČSSD, která získala 22 procent hlasů, což bylo v absolutních číslech 1 155 267 hlasů. Zatímco ovšem ČSSD soutěžila o hlasy s 26 dalšími stranami, Zeman se utkal jen s osmi protikandidáty.

Kdyby se do PS volilo tak, že by dvě nejúspěšnější strany z prvního kola soutěžily v kole druhém, pak by prezident snad mohl porovnávat svůj výsledek s vítěznou stranou. V takovém případě by to ale pro něj nejspíš nedopadlo nijak lichotivě.

Jak ukazují výše zmíněné příklady, Zeman má prostě tendenci výklad jistých jevů takříkajíc pootáčet. V tomto kontextu je také bohužel třeba vnímat jeho opakované tvrzení, že ani načasování jeho současného turné po krajích, ani jeho vystoupení v krajích, ani volební billboardy Strany práv občanů –zemanovci, opravdu, ale opravdu nejsou jeho volební kampaní pro stranu, která nese jeho jméno.