Když Gross po těžké nemoci 16. dubna zesnul, vyrojila se řada kritických komentářů, reflektujících jeho působení v politice, jakož i podezřelé získání právnického doktorátu, nevysvětlené financování koupě jeho bytu a pak náhlé zbohatnutí po odchodu z politiky. Velmi málo se mluvilo o tom, co dobrého Gross vykonal.
Jako by se do hodnocení Grosse promítal jakýsi většinový pocit viny za to, že se nám nepodařilo proces postkomunistické transformace zvládnout lépe. Jak už to bývá, po bitvě je každý generál, takže víme, co všechno se mělo udělat jinak a jaké jsme měli mít politiky.
Málokdo si připustí, že nikoliv jen Stanislav Gross, ale před ním a po něm i řada dalších politiků řídili transformaci společnosti, která byla těžce poznamenaná 41 lety komunistického režimu, a možná neměla na to, aby se v daném období chovala morálněji. Nic na tom nezmění ani skutečnost, že si spousta Čechů už tradičně myslí, že by věci dokázali dělat lépe, kdyby byli právě oni těmi nahoře.
Že politici nemohou být v demokracii už z podstaty věci v průměru lepší než je zbytek společnosti, to u nás málokdo rád slyší. Možná k tomu trochu přispěla i skutečnost, že v čele státu stál v osobě Václava Havla po mnoho let politik, který obrazem svého národa nebyl. Dodnes si mnozí neuvědomují, že Havel byl skutečná výjimka.
Říká se, že Gross byl na svou dobu zručným technologem moci. Skutečností ale je, že už v roce 1989 vstoupil do sociální demokracie, která v té době rozhodně nepůsobila jako výtah k moci.
Většina mladých budoucích politiků tehdy naskočila do rozjetého vlaku české pravice. A to v mnoha případech nejen proto, že po pádu komunistického režimu jim bylo cokoliv levicového protivné, ale i proto, že bylo jasné, že výtahem k moci bude po řadu příštích let právě pravice.
Ti, kdo tvrdí, že Gross byl jen kariérista, by tedy měli vzít v úvahu možnost, že v revoluční době, kdy mnozí jeho vrstevníci, někteří ještě nedávno členové komunistické strany, vsadili na dosti jistou kartu pravice, Gross následoval, zdá se, ideový kompas, kterému věřil.
Jeho nemalou zásluhou pak bylo i to, že výrazně pomohl v procesu, v němž se ČSSD stala silnou stranou. ČSSD navzdory všem svým nedostatkům tak dodnes zůstává v postkomunistickém světě výjimkou.
Zatímco v ostatních postkomunistických zemích se demokratická levice zrodila transformací komunistických stran, u nás vznikla mimo komunistickou stranu, vlastně proti ní.
Politické výkony Grosse v různých funkcích nemá smysl démonizovat. Nevybočil z politických reálií postkomunismu, ale zároveň si nepočínal o nic méně kompetentně, než mnozí jeho předchůdci a následovníci.
Za jeho vlády se podařily některé významné transformační kroky, jako byla úspěšná privatizace českého Telecomu. Celkově tak i jeho vláda posunula Českou republiku na složité cestě transformace o kousek dopředu.
Stanislav Gross ale přesto nebyl obrazem své doby se vším všudy. Vloni v pořadu Expreméři, už těžce nemocen, přiznal svá selhání a omluvil se za ně. To je v ostrém kontrastu s chováním mnoha politiků, kteří na jeho adresu dodnes trousí uštěpačné poznámky.
Mnoho lidí, jak je u nás zvykem, zpochybní i upřímnost Grossova pozdního pokání coby snahu očistit svůj obraz v době, kdy už věděl o svém neodvratném konci. Ale možná se sluší v den rozloučení s tímto politikem vzdát mu hold za gesto, kterého většina sebestředných českých politiků nebude schopná ani na smrtelné posteli.
Stanislav Gross, zdá se, našel na konci svého života víru. Pokud opravdu ano, pak sudbu nad tím, jak v pozemském životě uspěl, odevzdal vědomě do rukou přísnějšího, ale zároveň snad milosrdnějšího soudce, než jsme my, lidé. Přejme mu, aby k němu byl Bůh, kterého našel, milostivý.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
