Euroskeptici by s takovým konstatováním jistě souhlasili, protože podle nich nás EU omezuje a zatahuje do „svých“ problémů, které bychom bez ní neměli. Ve skutečnosti je naše členství tragickým omylem především proto, že už jen české reakce na udělení Nobelovy ceny míru EU prozrazují mizivou míru „evropanství“ u nás, jakož i ochoty podílet se na společném evropském díle.

Národ, který se po roce 1989 s takovou vervou dral do Unie, protože náš „návrat do Evropy“ byl údajně samozřejmostí, ukazuje, že pod náporem veleknězů trhu, kteří ovládli českou politiku, se celá idea evropanství u nás scvrkla na „výnosy“ a „ztráty“.

Dokud se zdály převažovat „výnosy“, nespokojené mručení národa se drželo pod padesáti procenty. V okamžiku, kdy nastaly v EU problémy, národ nespokojeně mručí většinově.

Nějaká přinejmenším alespoň vděčnost za vše, co EU dlužíme - například v podobě instituční modernizace, volného přístupu k trhům, práci a studiu na Západě, nebo třeba neexistujících hranic - se nekoná, protože v české kotlině nikdo ani pořádně neví, co EU dlužíme. Politická elita se spíše chová tak, jako by EU něco dlužila nám. A vůbec, kdoví jestli by nám bez ní nebylo lépe.

Češi nikdy myšlenku „evropanství“ neinternalizovali, ačkoliv si o sobě myslíme, že jsme Evropané, navíc spíše ti západní. EU u nás zůstala něčím vnějším, co se nás netýká, co je „tam“, za hranicí naší kotliny, a co je tudíž ve světle naší historie tak trochu podezřelé. Člověk, který cestuje po světě, si ovšem s trochou studu uvědomí, že kvůli svému chování je v poslední době mnohým, kromě snad zatím ratingových agentur, „podezřelá“ spíše naše země.