Návrhy opozice, i ty smysluplné, jsou obvykle shazovány se stolu nikoliv na základě diskuse nad jejich obsahem, ale prostě proto, že pocházejí od opozice. Hlasování o důležitých zákonech většinou probíhá tak, že vládní tábor dává ostentativně najevo, jak moc opozice svými údajně zbytečnými vystoupeními jen zdržuje legislativní proces. Vládní poslanci a ministři vlády často ani taková vystoupení neposlouchají.

Opozice na druhou stranu též často argumentuje nevěcně, uchyluje se k osobním útokům. I ta současná, tedy levicová opozice, do jisté míry pokračuje v politice, kterou přesně charakterizovala během vlády sociální demokracie ODS svým heslem „nulová tolerance“.

Někteří politologové přitom upozorňují, že v Evropě existují tři základní typy politických kultur: středomořská, která se vyznačuje vysokou mírou často umělé konfrontace a malou schopností hledat kompromisy okolo politického středu; liberální, v níž pevná politická většina ctí individuální práva a spolupracuje s občanskou společností; a severoevropská neboli demokraticko-korporativistická, v níž různí političtí i sociální aktéři pracně hledají společná řešení okolo politického středu.

V současné krizi se přitom ukazuje, že nejlépe si s ní v Evropě poradily právě ty země, které lze přiřadit k demokraticko-korporativistickému systému, tedy země skandinávské, Německo nebo Nizozemsko. Česká politická kultura, kterou novinář Karel Hvížďala nedávno trefně popsal jako „permanentní válečný stav“, má zatím bohužel k úspěšnému severoevropskému modelu daleko, a mnohem více připomíná model jihoevropský, který, jak známo, generuje obrovské ekonomické problémy.

Konfrontační povaha české politiky přitom často zastírá absenci skutečně promyšlených názorů a strategií. Oč více chybí racionální, promyšlené argumenty, o to více se křičí a bojuje. Stejně jako v již zmíněném jihoevropském modelu tomu tak často přitom je i proto, že politická rozhodnutí jsou ovlivňována z pozadí neprůhlednými ekonomickými zájmy, často s pomocí korupce, takže různé reformy se neprosazují v podobě, v níž by byly nejracionálnějším a dlouhodobým řešením, reflektujícím širší konsensus, ale v podobě, která vyhovuje často podivným lobbistickým skupinám v pozadí.