Že já trouba masochistickej zapínám vůbec onu obrázkovou bednu v čase, kdy je tělu i duši zdravější jíst, číst, cosi psát či jen lelkovat, anebo se procházet poloprázdnými pražskými ulicemi s minimem výfukových zplodin. S výjimkou starobylého centra, pochopitelně. V něm zplodiny nahrazuje rumraj zvaný turismus, jemuž se nebráním, ani však nevyhledávám. Procházím se ve svátečních či posvátečních dnech ulicemi a parky líbezných Vinohrad a Nuslí, po nábřeží od Výtoně až k Hollaru, například. Zavítám i do umělecky expanzivních Holešovic. A co hlavně: spěšně se přitom vymaňuji ze svíravých tenat uplynulého roku. Při procházce myslím na budoucnost. Nikoli na ony "Světlé zítřky", jak nám je utopisticky vymalovávali komunisti. Myslím na návrat k polistopadovým představám a hodnotovým vizím.   

Vypnul jsem televizi a v duchu vyřkl předsevzetí, jemuž jsem (v jakékoli podobě) ještě před chvílí odolával. Prioritou sledovanosti (poslechovosti, chcete-li) stane se mi jednoznačně rozhlas. Rozhlas, už dávno nikoli jako ideologická trouba, nutící kdysi dědu, kdyby mu v tom babička nezabránila, vyhodit prolhanou čtyřlampovku Fischerku z okna, nýbrž jako médium, umožňující nepřeberné množství imaginace v tvaru, obsahu, myšlence i formě. Oživlý obraz, řekl bych.   

Nestanu se odpůrcem televize. Ale co naplat, rozhlas bude pro mne vždy čímsi libým, přítulným a snivým zároveň. V publicistice, hudbě i rozhlasové tvorbě cítím opravdovější sílu, hodnotu a účinek. Snad právě proto, že nemá v sobě onu blyštivost televizních kamer, ramp a portálů. A navíc, lépe se při jeho poslechu usíná.   

Usnu-li při televizním přenosu z parlamentu, probouzím se s propoceným tílkem (pyžama nesnáším), neb jsem se snově transformoval do řečníka, a jím vypouštěné plky pronáším z poza řečnického pultíku já sám. Brr. Při poslechu rozhlasu naopak sním sen, jak za řečnickým parlamentním pultíkem promlouvám ústy Jana Sokola, Rudy Battěka, Jiřího Křižana či Erazima Koháka, například. Byl-li bych ve snu ženou, pak nepochybně ústy Dany Němcové či Otky Bednářové. Rázem se octnu v názorově rozdílném leč slušném společenství, nemusejícím donekonečna řešit korupce a zlodějny, nýbrž věcné problémy současného nelehkého světa.   

Post skriptum: Přeji vám, vážení a milí posluchači, následné dny bez tmavých mraků.