Ovšem jen idiot si může myslet, že by se Putin chtěl zaplést do zdlouhavého, krvavého a v konečném efektu i nevýhodného vojenského konfliktu, tak jak to udělaly v posledních dvaceti letech USA v Iráku, Libyi a nejmarkantněji Afghánistánu. Rusko se po „svém Afghanistánu“ poučilo a chyby nedělá. Ač nejsem vojenský odborník, pak konstatuji, že všechny úspěšné vojenské operace Ruska v posledním desetiletí či řešení barevných revolucí, pokud byly Rusku vnuceny konkrétními událostmi nebo strategickými zájmy, se vyznačovaly bleskurychlým nasazením, minimálními ztrátami vlastních vojsk a úspěchem ve výsledku včetně požadovaného uspořádání. Gruzie, Sýrie, Krym, urovnání v náhorním Karabachu, Bělorusko či Kazachstán nesou pečeť této strategie. A k tomu, poctivě vzato, klidně a po pravdě připojme i vyšachování Francie a Evropské unie coby původně rozhodujícího zahraničního činitele v Mali prostřednictvím proruské soukromé Wagnerovy armády…

Samozřejmě, že koncentrace ruských vojsk u hranic s Ukrajinou, nejmohutnější společné rusko-běloruské vojenské na běloruském území za posledních třicet let, jsou jasným prostředkem odstrašení NATO a konkrétně pobaltských zemí i Ukrajiny od neuvážené vojenské akce a posílení již zmíněných vojensko-politických úvah Ruska, ale rozhodně nic víc.

Jestliže u Putina jasně rozumný analytik ví, co chce, pak upřímně, současná cílená snaha USA a jejích spojenců především anglosaského světa vybičovat válečnou paniku tvrzením o údajném zahájení útoku Ruska proti Ukrajině tuto středu, podávaná s takovou kategoričností a přesvědčením se zapojením světových médií budí obrovské otazníky, co tím USA sledují. A spekulace prostě nezbytně musí přijít.