Říjnové volby minulého roku dávaly jasný výsledek. Strany, které byly protestem proti stávajícímu establishmentu a mainstreamu, tj. ANO,SPD a KSČM, a to každá po svém způsobu,dávaly dohromady spolehlivou většinu 115 mandátů v Poslanecké Sněmovně.

Do tohoto jasného vyznění hned zpočátku hodil vidle sám Andrej Babiš, když začal bojovat o koalici ANO – ODS. Byla to totální pitomost. Není přece možné vytvořit koalici se stranou, proti které se ostře čtyři roky vymezoval. A nejen to: ODS naprosto logicky čeká na svou příležitost po příštích volbách a chce si podle svého vybudovat image důsledné pravicové protibabišovské opozice. A mimochodem, krok za krokem díky této politice posiluje.

Zcela nesporně tím Babiš vnesl zmatek i do řad ANO, z níž některá část dodneška se této myšlenky vzdát neumí. A byl to jeden z důvodů, proč se do dneška nevytvořila vláda s důvěrou Poslanecké sněmovny, ačkoliv by to jinak bylo snadné.

Později i díky prezidentovi  začala ve společnosti růst myšlenka koalice ANO+ČSSD s podporou KSČM. Dokonce na chvíli ji neodmítalo 45% dotázaných v jednom průzkumu. Co se potom stalo nelze ani pochopit.  Zpočátku dvojice Hamáček – Zimola působili komunikativně a harmonicky. A najednou zešíleli, začali vydávat agresivní skřeky  a znovu se vrátili k Sobotkově tézi, že nelze vytvořit koalici s trestně stíhaným premiérem a dramaticky ukončili jednání.  Zejména Zimola ve svých vystoupeních působil jako zdrogovaný, když hrozil na dálku Babišovi, jen ať si počká, co mu pan prezident řekne příští, dnes tedy už včerejší úterý.

A pan prezident dal tedy Babišovi své rozhřešení: Pokračujte v jednání s KSČM a SPD. Tedy zcela jiné než Zimola v Otázkách Václava Moravce spiklenecky avizoval.