Zatímco naši sousedi obstojně problémům čelí a kdysi námi vysmívané Slovensko jde trvale nahoru, o Polsku, které jako jediná země EU téměř nezaznamenala uprostřed krize pokles ani nemluvím. Ale budiž, to je doma, to bychom si i snad jednou vyřešili, to se dá ještě vydržet.  Ale v očích Evropy i celého světa jsme – ani nevím, jaká slova použít – něco tak malého a trapného, že  NIKDY , zdůrazňuji NIKDY  tato země v takové mezinárodní izolaci nebyla. Jediní v Evropě jsme hlasovali proti uznání Palestiny, ač ji jinak diplomaticky uznáváme. Jsme spolu s Papuánci.

Měli jsme mnoho vlád, některé byly pravicové, jiné levostředové. Ale asi nikdy  země nezažívala takový odpor ke své vládě jako nyní. Vždycky jsem byl přesvědčen, že nelze  vidět věci černobíle, vždycky jsem byl přesvědčen, že je třeba vidět problémy šířeji. Ovšem jednostrannost, navíc ovšem opírající se o minimální podporu většiny je trestuhodná.  V Egyptě jejich prezident chce prosadit islámský stát prostřednictvím nové ústavy.  Dalo se to pochopitelně očekávat a naivismus těch, kteří před rokem oslavovali arabské jaro byl očividný od počátku. Nicméně alespoň Muslimské bratrstvo možná má za sebou většinu obyvatelstva. Nemám z toho radost, nemyslím si, že bychom se s tímto vedením měli spojovat a vytýkám to ministryni zahraničních věcí Clintonové.

Na druhé straně, nejsem schopen popřít formální  demokratičnost referenda, které by tuto v podstatě islamistickou  Ústavu akceptoval, pokud získá – a to se obávám – příslušnou většinu. 

U nás však vláda nemá podporu jako má fanatické a nedemokratické muslimské bratrstvo,  které se bude pohybovat odhadem kolem 55%, tato vláda pro své kroky může počítat s podporu cca 8% voličů. Teoreticky platí, že může činit jakékoliv kroky, dokud bude u moci, i kdyby proti ní bylo 95%, dokonce i kdyby bylo proti ní 100% národa.