Afgánci vždy v minulosti neochvějně bojovali proti vetřelcům a každého z nich dříve či později porazili. To poznali třikrát Britové, jednou Sověti a posledních 18 let i Američané včetně naší mise. To je i případ nyní padlých českých vojáků Martina Marcin a Kamila Beneše a Patrika Štěpánka.
Po dvě století se Rusko přetahovalo s Brity a přineslo s sebou tři britsko – afgánské války v letech 1838 – 1919.
První britsko-afghánská válka vypukla v roce 1838. I když britská vojska o síle 30 tisíc mužů dobyla Kandahár a Kábul a podařilo se jim dosadit probritského emíra Šudžu, podporu venkova nezískala. Brity začali ničit partyzáni. K nim se v listopadu 1841 v Kábulu přidala i afghánská armáda. Angličané nakonec po velkých ztrátách v lednu 1842 kapitulovali. Při odsunu zbylých 16 a půl tisíce mužů Brity v horských kaňonech střelci pobili.
I druhá britsko-afghánská válka z let 1878 až 1880 vznikla z podobné příčiny. Poté, co nový panovník odmítl britskou diplomatickou misi a začal vyjednávat s Ruskem, obsadilo v listopadu 1878 většinu afghánského území 36 tisíc příslušníků britsko-indické armády. Novému emírovi Jakúbu chánovi Britové v únoru 1879 vnutili vazalskou smlouvu. Proti ní však povstal Kábul. Vzbouřenci v září 1879 členy britské mise zmasakrovali. I když Britové při následné kárné misi o síle asi deset tisíc mužů obsadili celý Afghánistán, v rozhodující bitvě u Majvandu z července 1880 prohráli. Poté se vojska britského veličenstva z Afghánistánu stáhla i když oblast i nadále zůstala pod britskou sférou vlivu.
Naposledy se Velká Británie pokusila podrobit si Afghánistán v květnu 1919 poté, co v březnu sovětská vláda uznala jednostranné vyhlášení nezávislosti Afghánistánu.
340 tisíc mužům, podporovaným letectvem, tanky a děly, čelilo 40 tisíc afghánských bojovníků. Zprvu úspěšný britský postup v týlu překazily paštunské kmeny. Po měsíci bojů se Angličané stáhli.
V srpnu 1919 byla v Rávalpindí podepsána mírová smlouva, v níž Velká Británie uznala s konečnou platností nezávislost Afghánistánu.
Asi tak…
Sověti…
Poté, co byla v roce 1973 svržena monarchie, vznikla v dubnu 1978 demokratická republika s prosovětskou orientací. Její vůdcové ale neměli pochopení pro ortodoxní fundamentalismus islámské obyvatelstvo, kterému vnucovali svou sekulární ideologii.
Špatnou zkušenost si odnesla i sovětská armáda. Její vojáci nedokázali po počátečních úspěších čelit afghánským mudžáhidům, podporovaných USA ovládajícím hornatý terén. Podle ruských údajů padlo v afghánské válce 14 a půl tisíce vojáků.
Téměř každodenní krvavé útoky na civilisty, stagnující společnost a světlé zítřky v nedohlednu. Současný Afghánistán, kde vedou Američané a jejich spojenci už osmnáctým rokem válku proti povstalcům, působí až truchlivě. Podle expertů může s bezpečnostní situací pomoci více vojáků, které slíbil vyslat Washington. Armáda však nevyřeší náboženské či etnické spory kmenové společnosti. Podle novinářky Petry Procházkové jsou běžní Afghánci zoufalí. Nevěří ani vládě, ani pomoci ze zahraničí. Jednotný Afghánistán už podle ní de facto neexistuje a zemi hrozí krvavé dělení.
Aliance ukončila bojové operace v rámci ISAF k prosinci 2014, čímž přešly pravomoci v oblasti bezpečnosti plně do rukou afghánské vlády. Nástupcem ISAF se stala mise Rozhodná podpora, která má hlavně poradní funkci a poskytuje afghánským silám podporu a výcvik.
V roce 2011 měly USA v této asijské zemi asi 100 tisíc vojáků, nyní pouze kolem osmi tisíc. Dalších zhruba pět tisíc vojáků tvoří síly z ostatních zemí NATO včetně těch z Česka.
Téměř každodenní krvavé útoky na civilisty, stagnující společnost a světlé zítřky v nedohlednu. Současný Afghánistán, kde vedou Američané a jejich spojenci už sedmnáctým rokem válku proti povstalcům, působí až truchlivě. Podle expertů může s bezpečnostní situací pomoci více vojáků, které slíbil vyslat Washington. Armáda však nevyřeší náboženské či etnické spory kmenové společnosti. Podle novinářky Petry Procházkové jsou běžní Afghánci zoufalí. Nevěří ani vládě, ani pomoci ze zahraničí. Jednotný Afghánistán už de facto neexistuje a zemi hrozí krvavé dělení.
Přislušníci cizích vojsk jsou prostě okupanti. A tak jako se Afgánci uchylovali k partyzánskému boji od 19. století proti Britům, jejich dnešní protiamerický a protispojeneckých džihád není ničím jiným.
Pravda je neúprosná. Tak jako si v Česku nepřejeme džihádistické vetřelce a migranty, tak Afgánci si stejně legitimně nepřejí okupanty ze Západu.
Tak jako byli poraženi Britové a Sověti, budou poraženi i Američané se svými spojenci, tedy i s našimi vojáky.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
