1. ledna 2023 uplyne třicet let od vzniku samostatné České re­publiky a zániku Československa. Již dnes se vzpomíná mnoha kro­ků a jednání, které k osudové historické události vedly. Vyjadřuje se k ní a bude vyjadřovat řada hlasů pamětníků i dnešních komentátorů a tak, jak čas plyne, budeme nepochybně svědky mnoha zkreslení, re­interpretací i posunů toho, co se tenkrát vlastně odehrálo, jaké byly příčiny a hybné síly tehdejšího vývoje. Vzhledem k tomu, že jsem ony historické události sledoval a zažíval z bezprostřední blízkosti vrcholu tehdejší politiky a v případě řady z nich byl i přímým účastníkem teh­dejších jednání, myslím, že mám právo a možná i povinnost k tomuto výročí něco říci.

Malé historické ohlédnutí

Československo a spojení Čechů a Slováků v něm byl účelový kon­strukt, který v průběhu první světové války přetavil buditelskou myš­lenku česko-slovenské vzájemnosti v politický projekt směřující k rozbití Rakousko-Uherska a vytvoření nového „národního“ státu z části jeho teritoria, který by mohl být dohodovým velmocem prezentován jako uskutečnění wilsonovského práva národů na sebeurčení. Tímto náro­dem byl k tomu zkonstruovaný „národ československý“, množina Če­chů a uherských Slováků, která vytvářela přesvědčivou většinu vůči německým obyvatelům českých zemí, kteří své zapojení do takového státu s historickými hranicemi českých zemí rozhodně odmítali.

Slováci v účasti na československém projektu získali šanci uniknout tvrdému maďarizačnímu tlaku v Uhrách a možnost získat podmínky a předpoklady k plnohodnotnému národnímu rozvoji na jasně vymeze­ném teritoriu (Slovensko do té doby jasně teritoriálně definovanou en­titou nebylo).

Tyto cíle První československá republika sice naplnila, ale model pseudonárodního státu s obří německou a dalšími menšinami se rych­le ukázal jako neživotaschopný. České Němce se pro republiku získat nepodařilo a Slováci – přestože s českou pomocí vybudovali národní politické a kulturní instituce – s reálně druhořadým postavením spoko­jeni nebyli a rychle mezi nimi sílil autonomismus přerůstající v otevře­ný separatismus. Nakonec se spíše než oporou Čechů ve společném státě stali prostřednictvím ve slovenské politice stále více dominujících luďáků spíše spojenci henleinovců. Tomuto negativnímu vývoji vedle světové hospodářské krize nepochybně napomohlo i obtížné hospodář­ské postavení Slovenska, jehož skromný průmysl nebyl schopný obstát v konkurenci s vyspělejším českým hospodářstvím. Slovensko tak před válkou zažívalo éru deindustrializace a přeměnu v agrární přívěsek čes­kých zemí.