1. ledna 2023 uplyne třicet let od vzniku samostatné České republiky a zániku Československa. Již dnes se vzpomíná mnoha kroků a jednání, které k osudové historické události vedly. Vyjadřuje se k ní a bude vyjadřovat řada hlasů pamětníků i dnešních komentátorů a tak, jak čas plyne, budeme nepochybně svědky mnoha zkreslení, reinterpretací i posunů toho, co se tenkrát vlastně odehrálo, jaké byly příčiny a hybné síly tehdejšího vývoje. Vzhledem k tomu, že jsem ony historické události sledoval a zažíval z bezprostřední blízkosti vrcholu tehdejší politiky a v případě řady z nich byl i přímým účastníkem tehdejších jednání, myslím, že mám právo a možná i povinnost k tomuto výročí něco říci.
Malé historické ohlédnutí
Československo a spojení Čechů a Slováků v něm byl účelový konstrukt, který v průběhu první světové války přetavil buditelskou myšlenku česko-slovenské vzájemnosti v politický projekt směřující k rozbití Rakousko-Uherska a vytvoření nového „národního“ státu z části jeho teritoria, který by mohl být dohodovým velmocem prezentován jako uskutečnění wilsonovského práva národů na sebeurčení. Tímto národem byl k tomu zkonstruovaný „národ československý“, množina Čechů a uherských Slováků, která vytvářela přesvědčivou většinu vůči německým obyvatelům českých zemí, kteří své zapojení do takového státu s historickými hranicemi českých zemí rozhodně odmítali.
Slováci v účasti na československém projektu získali šanci uniknout tvrdému maďarizačnímu tlaku v Uhrách a možnost získat podmínky a předpoklady k plnohodnotnému národnímu rozvoji na jasně vymezeném teritoriu (Slovensko do té doby jasně teritoriálně definovanou entitou nebylo).
Tyto cíle První československá republika sice naplnila, ale model pseudonárodního státu s obří německou a dalšími menšinami se rychle ukázal jako neživotaschopný. České Němce se pro republiku získat nepodařilo a Slováci – přestože s českou pomocí vybudovali národní politické a kulturní instituce – s reálně druhořadým postavením spokojeni nebyli a rychle mezi nimi sílil autonomismus přerůstající v otevřený separatismus. Nakonec se spíše než oporou Čechů ve společném státě stali prostřednictvím ve slovenské politice stále více dominujících luďáků spíše spojenci henleinovců. Tomuto negativnímu vývoji vedle světové hospodářské krize nepochybně napomohlo i obtížné hospodářské postavení Slovenska, jehož skromný průmysl nebyl schopný obstát v konkurenci s vyspělejším českým hospodářstvím. Slovensko tak před válkou zažívalo éru deindustrializace a přeměnu v agrární přívěsek českých zemí.
Od té doby se datují snahy Slováků o emancipaci ve společném státě, které eskalovaly při všech politických krizích, které Československo za dobu své existence zažilo. Nejtragičtější bylo nepochybně rozbití Československa Hitlerem, jehož se slovenští nacionalisté aktivně účastnili a byli za svou roli Vůdcem odměněni prvním slovenským samostatným státem, byť v Maďarskem okleštěných hranicích. Hanebná účast ve válce po boku nacistů a zločiny vůči vlastním občanům ideu slovenské samostatnosti na dlouhá desetiletí zdiskreditovaly. Poválečné obnovení společného státu s Čechy však znovu slovenské emancipační ambice neuspokojilo. Čechoslovakismus byl sice opuštěn, ale republika byla stále unitární stát s minimálními prvky slovenské autonomie. Z českého hlediska odsunem Němců zmizel hlavní důvod vytvoření společného státu se Slováky – výrazné přečíslení novému státu nepřátelské německé menšiny. Potenciál pro další krize byl proto z obou stran stále latentně přítomen.
Komunismus, zvítězivší ve volbách v českých zemích, byl Slovensku proti vůli většiny Slováků vnucen, ale do jejich národní paměti se zapsal i jako režim, který vynaložil obrovské sumy na industrializaci země a pozvednutí životního standardu jejích obyvatel. Proto až dodnes je na Slovensku reflexe komunistické totality daleko méně negativní a jednoznačná než u nás.
Dalším mezníkem česko-slovenské koexistence se stal rok 1968, v českých zemích nesený ideály obrody socialismu, na Slovensku však do značné míry živený snahou o slovenskou emancipaci v rámci Československa. Slovenští politici také hráli v oné době i letech následujících ve společném státě klíčovou roli – na jedné straně Alexander Dubček, symbol „Pražského jara“, na druhé straně Gustáv Husák, oběť procesů 50. let, jeden z mužů Ledna 1968, po srpnu 1968 až do sametové revoluce 1989 hlavní protagonista československé tzv. normalizace. Jediná věc, která nezdařený reformní pokus roku 1968 přežila, byla přeměna unitární Československé socialistické republiky ve federaci dvou národních republik. Slovensko tím sice získalo zdání vlastní státnosti a jí odpovídající instituce (vládu a parlament), ale v totalitním komunistickém systému šlo pouze o formální byrokratickou zástěrku.
Primárně však národní slovenské aspirace nebyly celkově v dramatickém období Pražského jara brány na české straně včas dostatečně vážně, a to se po sovětské invazi 21. srpna pražským reformátorům nevyplatilo. Právě získání podpory na Slovensku umožnilo normalizátorům definitivně zvítězit i v českých zemích. Velmi zdařilou knihu Osmašedesátý na toto téma napsal disident a pozdější politik Petr Pithart a pasoval se tím na znalce slovenské problematiky, který se vyzná ve složité slovenské duši. Později se však ukázalo, že i to byla iluze.
Československá federace byla i nadále centrálně řízena totalitními metodami z Prahy, byť většinou na vrcholových pozicích byli komunističtí politici slovenské národnosti. Příznačné bylo, že svým odchodem do pražského centra přestali být často na Slovensku vnímáni jako „skuteční“ Slováci a slovenská veřejnost neměla pocit, že by její zájmy byly v Praze skutečně prosazovány, i když to většinou tak nebylo.
Léta normalizace znamenala pro Slovensko díky mohutným fiskálním transferům z českých zemí období výrazného hospodářského a sociálního rozvoje a zvýšení kvality života obyvatel. Normalizační režim na Slovensku měl také daleko mírnější a liberálnější charakter než na druhém břehu řeky Moravy. Čistky byly daleko mírnější, počty vyhozených ze zaměstnání výrazně menší, kulturní politika liberálnější atd. Úměrně tomu byl i menší odpor proti režimu ve veřejnosti.
Československé vztahy po roce 1989
Pád komunismu přišel pro velkou část společnosti nečekaně, přestože bylo dlouho zřetelné, že režim prožívá agónii a sovětský blok se kolem nás hroutí. Po policejním násilí 17. listopadu vůči studentské manifestaci a následných demonstracích se komunistický režim urychleně zhroutil a sám aktivně předal moc nepřipraveným opozičním silám. Do jejich čela se jako jediné trochu veřejně známé osobnosti postavily osoby z disidentských špiček, mezi nimiž měli významné postavení bývalí prominenti roku 1968, někteří umělci a osoby z akademické sféry. Na Slovensku, kde byla opozice daleko slabší, se vedle bratislavských umělců a ekologů rekrutovala v nemalé míře i z lidí, kteří svými názory i osobními vazbami a kořeny byli spojeni s obdobím válečného Slovenského štátu. Ti v dramatických politických změnách viděli příležitost, jak otázku plné slovenské státní suverenity znovu nastolit.
První stín v porevoluční idyle nastal již před koncem roku 1989 jako střet ikony roku 1968 Alexandera Dubčeka a vůdčí osobnosti Charty 77 Václava Havla o post prezidenta republiky po odstoupivším Slovákovi Gustávovi Husákovi. Dubček, jemuž značná část lidí především na české straně vyčítala osobnostní slabost a selhání po sovětské invazi v roce 1968, byl nucen po nátlaku a zákulisních intrikách Havlovi ustoupit, což na slovenské straně vyvolalo jisté rozladění a nespokojenost. Pražského „federálního“ Slováka Mariána Čalfu, který se stal prvním porevolučním předsedou federální vlády, za záruku obhájení slovenských „špecifík“ lidé na Slovensku nepovažovali.
Předehrou celé pozdější česko-slovenské krize byla tzv. pomlčková válka, jíž proces dezintegrace společného státu započal a už se nezastavil. Spustil ji nechtěně prezident republiky Václav Havel svým projevem před Federálním shromážděním 23. 1. 1990, v němž naivně a nic zlého nepředpokládaje navrhl změnu státních symbolů a vypuštění slova „socialistická“ z názvu republiky. Havel nechápal politiku jako střetávání rozdílných zájmů ve společnosti, ale věren své původní profesi autora divadelních her ji nazíral jako jakýsi dramatický útvar, jemuž se snažil dát zápletku a hledal její řešení různými gesty a inscenačními postupy ve snaze dosáhnout kýžené katarze. Politika však takto nefunguje a Havel se o tom mohl ve své politické dráze mnohokrát přesvědčit.
Jeho s nikým nekonzultovaný návrh odstartoval sérii vzrušených parlamentních diskusí o názvu státu, která ventilovala slovenskou frustraci se svým postavením ve společném státě a nepříjemně šokovala nepřipravenou českou veřejnost, která s ničím takovým nepočítala. Výsledkem několikaměsíčních sporů byl podivný název „Česká a Slovenská federativní republika“, který odporoval českým i slovenským pravopisným pravidlům. O perspektivách dalšího soužití obou národů tento bizarní střet nevěštil nic dobrého.
Daleko horší však bylo, že rozpad sovětského bloku a narůstající zmatky v Sovětském svazu začaly mít velmi rychle tvrdý dopad na hospodářskou situaci na Slovensku. Industrializace Slovenska komunistickými centrálními plánovači podle sovětského vzoru vytvořila hospodářské entity, které mohly v nových vznikajících svobodných tržních poměrech vzhledem ke své velikosti, logistice a výrobní náplni jenom velmi obtížně přežít. Sovětský trh a trh zemí RVHP zmítajících se v obdobných zásadních problémech pro ně přestal prakticky existovat, chyběly trhy, výrobní program, technologie, peníze i lidé schopní podniky v této situaci vést.
Situaci velmi zhoršily i katastrofální chyby nového vedení státu v čele s Václavem Havlem. Ten v roce 1990 rozhodl o okamžitém zrušení zbrojní výroby a obchodu se zbraněmi, což se týkalo do značné míry mnoha velkých průmyslových podniků především na Slovensku. Nezaměstnanost a sociální problémy začaly v těchto regionech prudce narůstat a s tím i odpor k novému pražskému režimu.
Slovenská vláda a parlament, které obsadila bratislavská kulturní a disidentská elita, se od počátku potýkaly s nedostatkem podpory v nejprve překvapené a novým vývojem zaskočené, a později stále více znejistělé a nespokojené veřejnosti na Slovensku.
Zatímco v českých zemích, kde kapitalismus a parlamentní demokracie měly dlouhou tradici, bylo na co navazovat a k čemu se vracet a odmítnutí předchozího totalitního režimu naprosto drtivou většinou společnosti bylo autentické, Slovensko zápasilo se svým nepříznivým historickým dědictvím, nemělo na co navazovat a těžko hledalo cestu vpřed.
Společenská a ekonomická transformace, která v Československu v roce 1990 započala, tak měla v obou republikách rozdílné výsledky. Slovensko velmi rychle zachvátila rostoucí nezaměstnanost a bylo poznamenáno daleko pomalejší odezvou veřejnosti na možnosti soukromého podnikání. Proces restitucí, který v českých zemích rychle předal do soukromých rukou drobné podnikání a změnil rychle tváře měst a obcí na Slovensku vůbec nebyl uskutečnitelný, neboť při aplikaci českých pravidel by většinu majetku na Slovensku předal do rukou maďarské šlechty.
V této zhoršující se politické situaci se začali stále hlasitěji ozývat zastánci slovenské samostatnosti, jejichž nejvýraznějším představitelem byl přední disident a od dubna 1991 do června 1992 předseda slovenské vlády Ján Čarnogurský. Svými rodinnými vazbami byl spojen s érou Slovenského štátu a v soukromých rozhovorech (např. s Václavem Klausem) se netajil nezvratným názorem, že jeho konečným cílem je samostatnost Slovenska. Ze zahraničí v tomto směru velmi silně působila i početná luďácká emigrace, především z Kanady a USA.
Klíčovou osobou na cestě Slovenska k samostatnosti se však paradoxně nestal nikdo z ideologických slovenských separatistů, jako byl Čarnogurský, ale původně nestranický právník Vladimír Mečiar, který se v roce 1990 stal jako zcela neznámý začínající politik slovenským ministrem vnitra. Projevil se jako velmi výrazná silná osobnost s velkým politickým talentem schopný komunikovat s veřejností a působit na ni. V této době se projevoval jako přesvědčený zastánce československé federace a odpůrce separatismu. Po volbách v červnu 1990 se jako nejpopulárnější slovenský politik stal předsedou slovenské vlády. Krize ve vztazích obou národů vyvolaná tzv. pomlčkovou válkou pokračovala. Na české straně ji ke katastrofě dovedli dva disidentští vůdcové Václav Havel a Petr Pithart – jeden jako hlava státu, druhý jako český premiér.
Slovenská reprezentace trvala na tzv. slovenských „špecifikách“ a požadovala nové rozdělení „kompetencií“ mezi federací a republikami. Mezi oběma národními politickými reprezentacemi proběhla řada jednání, v nichž slovenská strana eskalovala své požadavky až do modelu jakési konfederace, zatímco česká strana akcentovala funkčnost a racionalitu uspořádání společného státu. Svolavatelem těchto jednání konaných na různých zámcích po celé republice byl prezident Havel, který věren svému politickému stylu inscenoval jejich dramatické scénáře a spoléhal, že nějaký deus ex machina na tato beznadějná jednání vstoupí a kvadraturu kruhu vyřeší. Nestalo se.
Když už frustrace dostoupila jisté úrovně, vstoupil do hry puncovaný odborník na Slovensko, český premiér Petr Pithart, který obešel federální orgány a prezidenta a sešel se bilaterálně se svým slovenským protějškem Mečiarem k jednání o vyřešení státoprávního uspořádání. Implicitně už touto iniciativou podtrhl židli všem snahám o udržení federace a jeho představa o „dvojdomku“, na níž se s Mečiarem shodl, anticipovala konfederační model a šokovala českou veřejnost. Vyhraněně mocensky uvažující a jednající Mečiar s váhavým Pithartem hrál nerovnou partii a totálně tehdy zdevastoval pro českou veřejnost jeho věrohodnost jako politika.
V české politice i veřejnosti žádné takové ústupky nátlakové hře slovenského premiéra nenalézaly pochopení. Naopak, některé politické síly, především okázale liberálně pravicová ODA, začaly využívat vzrůstajících antislovenských sentimentů na české straně k záměrnému hraní protislovenské karty. Začaly se objevovat výroky o nezbytnosti přerušení penězovodu z Čech na Slovensko – odvrácená tvář výkřiků slovenských nacionalistů o zastavení vykořisťování Slovenska Čechy.
Současně se stoupající veřejnou podporou začal Mečiar projevovat evidentní „vůli k moci“, čímž vyděsil dosavadní elitu na Slovensku vládnoucího hnutí VPN. To bylo velmi silně navázané na Václava Havla a hradní pražské struktury, které se jim rozhodly s nepohodlným vlastním premiérem přerůstajícím ostatním lídrům přes hlavu pomoci. Václav Havel si liboval v neobratných intrikách vůči svým domnělým nebo skutečným politickým rivalům, které málokdy dopadly dobře a nakonec se většinou obrátily proti němu. Kauza Mečiar byla jednou z nich.
Na jaře roku 1991 se vedení VPN ve spolupráci s Havlem podařilo přesvědčit slovenský parlament k odvolání Mečiara z premiérské funkce. Tím si však vytvořili zásadního a nesmiřitelného nepřítele, který nejenže politický atentát přežil, ale získal aureolu oběti a mučedníka, vytvořil si vlastní politické Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS) a stal se na dlouhou řadu let dominantní těžkou vahou slovenské politiky. Separatistům uzmul jejich téma boje za slovenské požadavky a nakonec i za samostatnost, čímž je marginalizoval.
Boj za zachování Československa začínal být už před volbami dávno ztracený. Havlovská strana se na Slovensku zcela zdiskreditovala, Václav Havel byl předmětem veřejných urážek a napadání a jeho političtí spojenci na obou stranách nebyli schopni nic podstatného vyjednat.
Jediným českým významným politikem, který se dosud držel stranou nekonečných česko – slovenských sedánek po hradech a zámcích o státoprávním uspořádání a nezdiskreditoval se jimi, byl tehdejší federální ministr financí Václav Klaus a jeho ODS. Přesto se pro udržení společného státu snažil udělat maximum. Jako ministr financí dobře věděl, že bez fiskálních transferů (známého penězovodu) nemůže Slovensko v jednom státě s jednou měnou s českými zeměmi setrvat. Ve vzniklé vyhrocené politické situaci však nebylo možné tuto politiku otevřeně provádět – nacionalisté na obou stranách by ji svorně odmítli. Přesto se však podařilo prosadit řadu dílčích, ale velmi důležitých kroků. Za všechny jmenujme např. převedení důchodového účtu na federální úroveň, což fakticky znamenalo velkou finanční úlevu Slovensku, neboť federální rozpočet byl z velké části tvořen příjmy z českých zemí.
Václav Klaus byl rovněž jediným politikem, který se odvážil za zachování společného státu přímo bojovat ve slovenské politice. Jeho ODS tam začala jako politická strana působit a aktivně leč neúspěšně se účastnila voleb v roce 1992.
Dělení federace
Tyto volby nakonec přinesly rozřešení. Občané v obou částech Československa dali najevo své zásadní rozčarování z neschopné havlovské politiky. ODS drtivě zvítězila v české části federace, zatímco Mečiarova HZDS na Slovensku. O budoucnosti mělo rozhodnout jednání vedení obou vítězných stran, které v dosavadním státoprávním galimatyáši vážné slovo dosud nedostaly. Vladimír Mečiar zvítězil ve volbách s hesly o slovenské suverenitě, a ač nebyl přesvědčený nacionalista a separatista, byl nucen z vlastních mocenských důvodů dovést svou rétoriku do jasných politických kroků. Na české straně, kde dostal silný mandát Václav Klaus k uskutečnění radikální ekonomické transformace, panovaly obavy z pádu do pasti dalších nekonečných vyjednávání, slovenského vydírání a vymýšlení neživotaschopných dvojdomků a konfederací, které by agónii společného státu ke škodě všech pouze prodloužily. V nedalekém zahraničí se navíc začal vyhrocovat a eskalovat krvavý rozpad Jugoslávie, jemuž celý svět pouze nečinně přihlížel. Spolu s postupujícím chaosem v bývalém Sovětském svazu sílilo přesvědčení, že nelze čekat na to, až spory přerostou ve vzájemné střety a násilí.
Po prvním setkání obou stran 8. 6. 1992 a vyslechnutí slovenských představ začalo být českým politikům jasné, že Československo udržet nebude možné. Slovenská strana jasně deklarovala pevný úmysl plné suverenity Slovenska dosáhnout, dávala však najevo nejistotu ohledně vlastní připravenosti země na takový krok, a proto byla ochotna jednat o nějakých přechodných konfederačních modalitách. To pro českou stranu nebylo přijatelné. Požadavek dvou centrálních bank, s nímž přišla slovenská strana, jakékoliv smysluplné řešení vylučoval.
Pro českou veřejnost bylo klíčovým signálem o další budoucnosti to, zda se Václav Klause rozhodne pro funkci federálního nebo českého premiéra. Pokud by se rozhodl stát jako předseda nejsilnější strany ve Federálním shromáždění federálním premiérem, byl by to signál, že hodlá o udržení federace usilovat. Pozice českého premiéra dávala naopak tušit, že oba národy směřují každý svou cestou. Dobře si vzpomínám, jak v oněch kritických dnech váhal a zjišťoval názory velmi širokého okruhu spolupracovníků a skutečně s těžkým srdcem funkci českého premiéra přijal.
Federální vláda pod vedením Jana Stráského se tak stala druhořadým, přechodným orgánem, jehož hlavním úkolem bylo zajišťovat hladký průběh dělení federace.
Od chvíle, kdy česká strana přijala myšlenku rozdělení společného státu, se obraz česko-slovenského vyjednávání totálně změnil. Do té doby se Češi snažili všemi způsoby federaci udržet a byli předmětem nátlaku a vydírání ze slovenské strany, jemuž permanentně ustupovali, aniž by mohli dosáhnout nějakého definitivního řešení. Pouze si v dalším kole vykoledovali novou sérii požadavků, které společný stát destruovaly.
Rozhodnutí respektovat zcela evidentní odhodlání demokraticky zvolené politické reprezentace Slovenska dosáhnout plné státní suverenity a přijmout rozdělení Československa jako fakt bylo zásadním státnickým krokem, který umožnil ukončit nekonečnou státoprávní agónii společného státu, vyhnout se eskalaci napětí mezi oběma národy a předejít potenciálnímu konfliktu s těžko předvídatelnými následky.
K rozdělení federace došlo právní cestou rozhodnutím parlamentů na základě dohod uzavřených vládami. Zcela zásadní bylo, že tato jednání probíhala kooperativně, protože obě strany dobře chápaly svůj společný zájem, aby proces dělení proběhl úspěšně, konsensuálně a aby si obě země udržely maximální rozsah vzájemných vztahů. Česká strana dobře chápala, že je jejím národním zájmem, aby samostatné Slovensko zůstalo nejbližší a přátelskou zemí a aby se bylo schopno s náklady a těžkostmi samostatné státní existence úspěšně vyrovnat.
Kritici tohoto postupu nepřestávají dodnes vyčítat Václavu Klausovi a Vladimíru Mečiarovi, že k rozdělení nedošlo na základě referenda, předpokládajíce, že by v tomto případě neprošlo. Nechtějí chápat, že celostátní referendum v rámci Československa by nemělo smysl, že přehlasování Slováků Čechy by nic neřešilo a že takovým referendem na Slovensku již byly parlamentní volby s drtivým Mečiarovým vítězstvím a propadem stran, které měly zachování společného státu v programu. Ty se vůbec nedostaly do parlamentu. Zastánci referenda opomíjejí i nemožnost zformulování otázky, která by zajistila funkční uspořádání společného státu. Ignorují tehdejší postupující rozklad federace a nemožnost vrátit se kamkoliv zpět. Československo bylo v agónii fakticky již před volbami a dnes tolik medializovaná jednání v brněnské vile Tugendhat spíše konstatovala skutečnost a hledala z ní východiska, než že by vytvořila zásadně novou situaci. Šlo pouze o to realitu pochopit a přijmout ji.
Deklarace Slovenské národní rady o svrchovanosti Slovenské republiky ze dne 17. 7. 1992, z níž dnes některá média dělají jakýsi výstřel z Aurory v procesu dělení Československa, byla z tohoto pohledu pro celkové dění nikoliv zásadní moment. Pouze ztvrzovala to, co bylo o směřování Slovenska evidentní dlouho před volbami a zcela jasné hned po nich. Odstoupení prezidenta Václava Havla z funkce 20. 7. 1992 nebylo ani tak reakcí na tuto deklaraci, jak se dnes někde uvádí, ale spíše výrazem toho, že slovenská strana dávala otevřeně najevo, že je pro ni zcela nepřijatelnou osobou. Federace tak zůstala až do svého oficiálního zániku bez prezidenta. Jeho pravomoci vykonával předseda federální vlády Jan Stráský.
Klíčovým prvkem jednání byla vzájemná vstřícnost obou stran. Nepředstavitelný gordický uzel možných problémů dělení velmi různorodého majetku, aktiv, pohledávek a závazků společného státu byl rozetnut logickým a globálně spravedlivým principem 2:1, odrážejícím poměr počtu obyvatel obou národních republik. Dělení armády, velvyslanectví, majetku podniků jako Československá obchodní banka, Československé aerolinie, zahraničních pohledávek a závazků, budov a uměleckých sbírek, to vše se s několika málo výjimkami podařilo dojednat a připravit k vládnímu a parlamentnímu schválení ve velmi krátké době. 25. 11. 1992 přijalo Federální shromáždění zákon o zániku ČSFR k 31. 12. 1992.
Úspěšně tak skončila unikátní a ve světě zcela ojedinělá politická operace, která představuje mezník v dějinách našich národů a úspěšný počátek nové etapy jejich dějin.
Publikováno v knize "Konec Československa: 30 let od vily Tugendhat" - sborníku IVK č. 62/2022
převzato z webových stránek Institutu Václava Klause
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV