Spory a vášně, které zmítaly tehdejší křesťanskou Evropou a vyústily ve třicetileté vraždění a vlny nucené masové náboženské emigrace, se zdají být dávno zapomenuty a překonány historií.
Jsem však přesvědčen, že aktuálnost Lutherova příkladu pro naši současnost je větší, než si myslíme. Luther stojí u kolébky moderní západní civilizace stejně jako renesanční umělci a humanisté či jako pozdější osvícenci. Jeho dílo a vůbec celá náboženská reformace ve všech jejích směrech a podobách obrátila pozornost křesťanské Evropy znovu k člověku, k jednotlivci. Najednou začalo platit, že nezáleží pouze na mocných tehdejšího feudálního světa, ale že důležitý je každý jednotlivý člověk, jeho vztah k Bohu i jeho pozemský život. Reformace svým důrazem na lidskou individualitu a odpovědnost rozbila strnulou středověkou společenskou nehybnost a vytvořila duchovní předpoklady pro postupný vznik moderní společnosti. Náboženství se díky ní mohlo stát soukromou věcí člověka, a tím se otevřel prostor pro svobodu myšlení a konání. V krátké době ty země na severu Evropy, v nichž reformace zvítězila, zaznamenaly všestranný ekonomický a společenský rozkvět a překonaly tradiční centra evropské civilizace ve Středomoří. To nezůstalo bez odezvy.
Luther a reformace znamenali potřebný impuls i pro katolickou církev a katolický svět. V zápase s protestantismem se katolická církev musela obrodit a stát „konkurenceschopnou“. Tridentský koncil, jezuitský řád a baroko byly bezprostřední katolickou odpovědí na Lutherovu výzvu v době, která nebyla „temnem“, jak jsme se na ni u nás zvykli dívat spolu s Aloisem Jiráskem. Bylo to naopak – i katolicismus se musel obrátit k člověku a síle a opravdovosti jeho víry, jejíž oslavou jsou všechny ty úžasné barokní památky, které zdobí právě naši zemi. I katolická Evropa rychle následovala protestantský sever na cestě k moderní společnosti.
Lutherův význam si dnes uvědomujeme obzvlášť silně v konfrontaci s jiným světovým náboženstvím – islámem, jehož vyznavači náhle a bez přípravy pronikají do naší západní civilizace, což má na obou stranách za následek velmi často nepochopení, nekompatibilitu hodnot a životních vzorců, vzájemnou izolaci a agresi. Islám bohužel neměl svého Luthera, svou reformaci. Nikdo v jeho rámci nehledal a nenašel cestu jak se vyrovnat s individualismem a modernitou. Primitivní a doslovný fundamentalismus takovou cestou bezpochyby není.
Proto i dnes islám – ještě více než středověké křesťanství – vytváří nad společností kolektivistickou krustu činící si nárok na veškerý duchovní prostor a nikdo dosud neukázal cestu, tak jako Martin Luther před pěti staletími v Evropě, jak islámské náboženství smířit s nároky moderní doby. Islám na svého Luthera a reformaci stále čeká.
I to je třeba připomínat při letošním velkém lutherovském výročí.
Jiří Weigl, 3. listopadu 2017.
Psáno pro Institut Václava Klause.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
