Vrcholící kampaň před nadcházející volbou prezidenta republiky svou absurdní bizarností plně potvrzuje všechny obavy, výhrady a kritické postřehy, které se od neprozřetelného zavedení přímé volby hlavy státu vůči této ústavní změně ve veřejném prostoru objevily. 

Snad nejzávažnějším problémem, který přímá volba působí, je to, že veřejnost získává svým vtažením do přímého výběru prezidenta falešný dojem, že tato volba má a může bezprostředně ovlivnit každodenní politiku, a tím i jejich život. Voliči i média tak od kandidátů požadují, aby formulovali a prosazovali vůči vládě jakési alternativní plnohodnotné politické programy a zavazovali se je po zvolení uskutečnit. Žádná taková očekávání však český prezident s jeho ústavními pravomocemi naplnit nemůže. Jeho funkce má těžiště v rovině symbolické a reprezentativní, bezprostředně může ve sféře výkonné moci působit převážně jen prostřednictvím svých jmenovacích pravomocí, a to pouze v některých oblastech (justice, diplomacie, ČNB, armáda atd.). Například v oblasti hospodářské a fiskální politiky jsou jeho pravomoci minimální. Logika přímé volby však tato jasná a logická omezení zcela ignoruje a přímo zvolený prezident je přímo tlačen do vytváření jakéhosi druhého mocenského centra ve státě a střetům s vládou.