Vítězství Andreje Kisky v prezidentských volbách na Slovensku vybízí k obecnějšímu zamyšlení nad zákonitostmi dvoukolové přímé prezidentské volby. Máme totiž tendenci v předvolebních diskusích a spekulacích favorizovat outsidery a hovořit s překvapením o vítězství skutečných favoritů.

V našem volebním systému se sice dvoukolová přímá volba uplatňuje v senátních volbách, ale obvykle zkušenosti z těchto voleb nepokládáme za příliš relevantní pro úvahy o technicky obdobné volbě prezidentské. Je tomu jednak proto, že senátní volby jsou u nás na okraji zájmu a účastní se jich obvykle pouze cca pětina oprávněných voličů, a jednak asi i proto, že osobnosti ucházející se o 27 senátorských postů jsou málokdy výrazné, a proto lidé volí převážně na základě svých obecných politických sympatií. Přesto i senátní volební klání v některých případech modelově odpovídají zákonitostem celostátních dvoukolových voleb prezidentských.

První kolo volby ukazuje, jakou mají jednotliví kandidáti skutečnou voličskou podporu. Dává tedy odpověď na otázku „Koho byste chtěli prezidentem republiky?“. Paradoxem dvoukolové volby je to, že ten, kterého by nejvíce voličů chtělo prezidentem, se jím v tomto kole nestane, pokud nedostane absolutní většinu hlasů, ale pouze postupuje do druhého kola volby.

Ve druhém kole volby zní pro voliče otázka zcela jinak – „Koho nechcete prezidentem?“, tj. rozhodující váhu získává antipatie a dojem voliče, koho z kandidátů považuje za větší zlo.