Před týdnem skandoval dav v Praze a náměstích některých českých měst a obcí, že „stojí za prezidentem“. Tento týden, v podstatně menším počtu, demonstranti křičeli, že „stojí za Ukrajinou“. Co budou vyvolávat v březnu na Letné? Za kým tam budou stát? Za prezidentem? Za Ukrajinou? Za Bruselem? Za Evropskou unií? Za planetou? Pořád za někým stojíme. Jak se ale zdá, jen málo stojíme za zájmy České republiky. I v tomto slova smyslu nebyla demonstrace „za Ukrajinu“ před pár dny ničím jiným než další z protivládních manifestací těch, kteří ve volbách prohráli, ale s porážkou se nesmířili.

Na Staroměstském náměstí před demonstranty s převážně ukrajinskými vlajkami a slogany podporujícími Ukrajinu (a urážejícími současnou českou vládu) vystoupil prezident Petr Pavel. Jeho vystoupení nijak z očekávaného rámce nevybočilo. Aniž by nějak kritizoval Babišovu vládu, Petr Pavel potvrdil, že stojí v čele protivládního hnutí „nespokojených“. Tentokrát k tomu využil proukrajinské postoje části davu. A to i přesto, že dnešní vláda Andreje Babiše zatím žádný zásadní „ukrajinský“ názorový obrat nepředvedla (nicméně přiznejme, že je ve svých postojích k rusko-ukrajinské válce zdrženlivější).

Petr Pavel byl hlavním řečníkem proukrajinské (čti protivládní) demonstrace. Formálně ani obsahově nevypadnul z role. Oblečen v kostkované košili a kožené bundě měl připomínat rozzlobeného muže, málem rozhodnutého zapsat se na nejbližším rekrutačním středisku ke službě v těžce zkoušené ukrajinské armádě. Ostatně podobně bojovně působila řada účastníků demonstrace. U takového zdání však evidentně jen zůstalo.