Před týdnem skandoval dav v Praze a náměstích některých českých měst a obcí, že „stojí za prezidentem“. Tento týden, v podstatně menším počtu, demonstranti křičeli, že „stojí za Ukrajinou“. Co budou vyvolávat v březnu na Letné? Za kým tam budou stát? Za prezidentem? Za Ukrajinou? Za Bruselem? Za Evropskou unií? Za planetou? Pořád za někým stojíme. Jak se ale zdá, jen málo stojíme za zájmy České republiky. I v tomto slova smyslu nebyla demonstrace „za Ukrajinu“ před pár dny ničím jiným než další z protivládních manifestací těch, kteří ve volbách prohráli, ale s porážkou se nesmířili.
Na Staroměstském náměstí před demonstranty s převážně ukrajinskými vlajkami a slogany podporujícími Ukrajinu (a urážejícími současnou českou vládu) vystoupil prezident Petr Pavel. Jeho vystoupení nijak z očekávaného rámce nevybočilo. Aniž by nějak kritizoval Babišovu vládu, Petr Pavel potvrdil, že stojí v čele protivládního hnutí „nespokojených“. Tentokrát k tomu využil proukrajinské postoje části davu. A to i přesto, že dnešní vláda Andreje Babiše zatím žádný zásadní „ukrajinský“ názorový obrat nepředvedla (nicméně přiznejme, že je ve svých postojích k rusko-ukrajinské válce zdrženlivější).
Petr Pavel byl hlavním řečníkem proukrajinské (čti protivládní) demonstrace. Formálně ani obsahově nevypadnul z role. Oblečen v kostkované košili a kožené bundě měl připomínat rozzlobeného muže, málem rozhodnutého zapsat se na nejbližším rekrutačním středisku ke službě v těžce zkoušené ukrajinské armádě. Ostatně podobně bojovně působila řada účastníků demonstrace. U takového zdání však evidentně jen zůstalo.
Obsahově Pavel ocenil přítomné slovy, že si jejich účasti váží, neboť „tím ukazují, že jim budoucnost Ukrajiny není lhostejná …“, a varovně pokračoval, že „jestli nám někdo říká, že nás otravuje neustále poslouchat o Ukrajině, tak se staví lhostejně k naší vlastní budoucnosti“. Své vystoupení český prezident zakončil zvoláním, které se od něho na takové akci asi předpokládalo, ač je to z úst prezidenta země prohlášení téměř neuvěřitelné. Shromážděné ujistil, že „tohle není ukrajinská válka, to je i naše válka“.
Nelze souhlasit s Pavlovým hodnocením, že kdo se zúčastnil, chtěl tím vyjádřit svůj postoj k rusko-ukrajinské válce trvající už čtyři roky. Ten, kdo se zúčastnil, zneužil ukrajinskou vlajku k tomu, aby si zakřičel proti dnešní Babišově vládě. Spíše než „vyjádření postoje podpory Ukrajiny“ šlo o „zařazení se na tu správnou stranu“. Na prezidentskou. Na protivládní.Horší je to také s dalšími slovy pana prezidenta. Není mi úplně jasné, proč pokusy o zklidnění děsivé války, hledání cest k mírovému uspořádání s pomocí jediného nástroje, který je k tomu vhodný – diplomatickým úsilím, by mělo být hodnoceno jako „vyjádření lhostejnosti k naší vlastní budoucnosti“. To jsou laciná a podbízivá slova. Fialův pětikoaliční kabinet na takhle plochý výklad situace na Ukrajině v podzimních parlamentních volbách zle doplatil. Voliči svými hlasy upřednostnili ty politické síly, které, raději než válce, dávají přednost hledání smírného řešení. I to bylo přece jedno z poselství výsledků voleb!
Tato prezidentova slova lze snadno dokonce obrátit proti němu samotnému, tvrdí-li, že „tohle není ukrajinská válka, to je i naše válka“. Není nakonec tenhle válečnický tón nejprůkaznějším vyjádřením „lhostejnosti k naší vlastní budoucnosti“? Proč nehledat, a kdo jiný, než prezident naší země by to měl zkusit, naši vlastní budoucnost v prosperitě a mírovém soužití se zbytkem světa?
Tvrzení, že „tohle je i naše válka“ je mimořádně varovné a strhává Českou republiku do proudu politické naivity a lehkomyslnosti, kterou svými rozhodnutími vytváří a posilují Merz, Starmer i Macron. Všichni tito politikové mluvením „o naší válce na Ukrajině“ posilují v Ukrajincích a v ukrajinském politickém vedení falešnou představu, že „v tom Ukrajinu nenechají“.
Je to nedůstojná a neupřímná hra s obyčejnými Ukrajinci a jejich utrpením. Ti si zaslouží férovou hru, ne neustálé opakování slibů, které západní Evropa vážně nemyslí. A vážně to snad nemyslí ani český prezident Petr Pavel, přestože naturelem voják. A protože voják, měl by to snad být i on, kdo váží slova, měl by to být on, kdo jen s mimořádnou zdrženlivostí bude vyslovovat to děsivé slovo „válka“. Těm několika tisícovkám demonstrantů, kteří přišli na Staroměstské náměstí s ukrajinskými a evropskými vlajkami, se ale asi Pavlova slova poslouchala dobře. Byla především protivládní.
Henry Kissinger ve své skvělé knize Umění diplomacie připomíná jeden z určujících předpokladů vzniku první světové války – podprahovou militarizaci společnosti, ve které se slovo „válka“ stalo slovem tak normálním a běžným, že už jeho obsah ani většině lidí nevadil. Tak dlouho se nezávazně mluvilo o válce, až tu válka skutečně byla.
Toho se ale český prezident, jak soudit podle jeho slov ze Staroměstského náměstí, příliš nebojí. Bohužel.
Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
