Sedm týdnů po nástupu amerického prezidenta Donalda Trumpa do funkce se zdá být náš svět vzhůru nohama. Evropští politici šílí, summit stíhá summit, jednou EU, jindy tzv. koalice ochotných prohlašují, že jsou připraveny cosi radikálního vykonat na Ukrajině v zájmu maximálního prodloužení tamější války, obrnit Evropu, všichni budou maximálně zbrojit a obejdou se bez spojenectví s USA. 

Dnešní Amerika se ve výrocích našich i evropských mainstreamových politiků dostala na úroveň Ruska, je hystericky zatracována, karikována, obviňována, jako kdyby atlantické spojenectví snad nikdy neexistovalo. Sami evropští politici nad ním lámou hůl a zmítají se mezi zoufalstvím s bezradností a neopodstatněnou eufórií z jakési právě nabyté samostatnosti. 

Tím démonem, který prý za všechno může, který rozmetal starý dobrý svět, je prezident Donald Trump. Naše i evropská média a mnozí politici ho líčí naší veřejnosti jako jakéhosi nového Nerona, egomaniacké monstrum, které ovládlo všechna americká i světová média a veřejný prostor, které je nepředvídatelné, náladové, chaotické, nekonečně ješitné, prolhané a nepřátelské. Vyžaduje prý jen podlézání a lichocení, své názory mění jako počasí. Nenávidí Ukrajinu a Evropu a chce je zničit. Kolektivním selháním Američanů se prý k moci dostal autokrat s diktátorskými sklony a nikdo neví, co s tím. 

Jedinou naději na záchranou nás Evropanů je prý rychlé a plné sjednocení EU, centralizace veškerého rozhodování v Bruselu, zrušení práva veta pro členské státy EU a neomezené zadlužování zdůvodněné urychleným masivním zbrojením. Jedině sjednocená a vyzbrojená Evropa může odolat Trumpovi i Putinovi, který se prý již již chystá vytáhnout k Atlantiku. Proto se musí na Ukrajině válčit tak dlouho, jak to jen půjde, protože na Donbase se bojuje za Prahu, Paříž, Madrid i Varšavu, asi tak jako se za ně bojovalo před nedávnem u Kábulu.