Letošní 25. výročí tzv. sametové revoluce je zásadní příležitostí k zamyšlení se nad nejdelší érou svobody a demokracie, kterou nám po obnovení naší státnosti historie nabídla. Této příležitosti bude nepochybně využito mnoha současnými i bývalými politiky, publicisty, novináři, umělci i běžnými občany a tak, jak se navzájem liší ve svých úhlech pohledu i osobních východiscích, tak se bude určitě lišit i jejich výpověď o době nedávno minulé. Příliš čerstvá historie se zatím musí spokojit s pohledy subjektivními, na objektivní posouzení doby a jejích hrdinů zatím není časový odstup dostatečný.

Právě proto mají o to větší cenu reflexe a názory těch, kteří byli vlastními hybateli a spolutvůrci dění, nikoliv pouhými jeho glosátory, kritiky a komentátory. Zamyšlení nad uplynulým čtvrtstoletím naší politické a hospodářské svobody z pera jejího skutečného „vlastního“ otce – Václava Klause, máte před sebou. Je to text, který v sobě již jistý odstup nese – vznikl rok a půl poté, co Václav Klaus skončil svůj prezidentský mandát – a nepochybně v sobě odráží i dvě desetiletí polemik a sporů o tuto dobu a její klíčové otázky a problémy. V tom je Klausův pohled jedinečný a autentický, neboť nenalezneme osobnost, která by tak zásadním, rozhodujícím a dlouhodobým způsobem ovlivňovala z nejvyšších státních pozic polistopadové dějiny naší země srovnatelným způsobem.

Měl jsem to štěstí poznat Václava Klause před Listopadem 1989 a zažít po jeho boku celé čtvrtstoletí ve všech funkcích, které zastával. Byl jsem přímým účastníkem či svědkem mnoha událostí tohoto období, na něž vzpomínáme či o něž vedeme spory. Měl jsem příležitost poznat autora této knihy za ta léta v nejrůznějších situacích jako státníka i jako člověka. Právě proto chci na úvod politický život a dílo Václava Klause čtenáři připomenout a přiblížit.

Václav Klaus se od prvních dnů „sametové revoluce“ stal jednou z jejích nejviditelnějších a nejvýraznějších osobností. Vděčil za to jak svým osobnostním dispozicím – charismatu, průraznosti a mediální komunikativnosti –, tak pevným a jasným názorům založeným na široké erudici a odborné připravenosti, na nichž jako jeden z mála minulým režimem pronásledovaných nepřetržitě pracoval.

Na konci roku 1989 patřil jednoznačně k našim nejlepším ekonomům s hlubokou znalostí jak západní ekonomické teorie, tak s přehledem o praktickém fungování tržní ekonomiky na Západě. V tehdejší akademické ekonomické obci byla jeho osoba pojmem, od roku 1968 měl pověst zásadního odpůrce komunistického systému, což mu přineslo spoustu nepřátel v režimních strukturách. Jeho proslulé semináře v rámci Vědeckotechnické společnosti v tehdejší Státní bance či semináře o Samuelsonově učebnici ekonomie v Ekonomickém ústavu ČSAV byly událostmi, kolem nichž se seskupila generace pozdějších významných osobností našeho porevolučního politického a hospodářského života.