Ti z nás, kteří znechuceně přepnuli na druhý kanál, učinili dobře. Tam nám ČT, snad ve snaze napravit si reputaci, promítla jedno výborné dílo americké kinematografie, detektivní drama z roku 1974, Čínskou čtvrť. Bylo pro mne radostí sledovat mladého Jacka Nicholsona s tajemnou Faye Dunawayovou, ve filmu tehdy ještě také mladého Romana Polanského. China Town, neboli foneticky Čajnataun, hraje v tomto filmu roli jakéhosi zvláštního místa, kde všechno je možné a všechno je jinak, než je mimo tento distrikt. Vzpomínám si, jak kdysi dávno, na novoměstském festivalu, jsem na tohle téma diskutoval s panem režisérem Vladimírem Sísem.  Tehdy jsme sice hovořili o fenoménu vietnamské komunity u nás, ale jeho slova o shodných rysech s komunitou čínskou si pamatuji dodnes: Podívejte mladý muži (tehdy jsem byl ještě relativně mladý muž), každé velkoměsto má svojí čínskou čtvrť. To je tak prostě normální. U nás v Praze tomu za pár desítek let nebude jinak. A měl pravdu. Když to půjde dále tím směrem jako dnes, tak součástí pražského čajnataunu bude kus Václavského náměstí a Příkopy. A vize starého pana režiséra, který o Číně věděl své (také napsal mimochodem snad první čínskou kuchařku vydanou u nás – Počítání nudliček v jarní polévce), se naplní.

Tuhletu informaci jsem si mohl ověřit později, když jsem poprvé navštívil Londýn. Ta směsice ras, národností, barev pleti, kterou jsem v pozdním odpoledni sledoval na Piccadilly Circus mne šokovala. Praha v té době byla ve srovnání s tím větší vesnicí. To bylo  někdy na konci devadesátých let. Pak jsem si uvědomil, že stará dobrá Anglie kdysi vládla nejen mořím, ale i značné části světa. Imperium zvané Commonwealth, se svými koloniemi a dominii, byla říše nad kterou slunce skoro nezapadalo. A všichni jeho příslušníci, poddaní Jejího Veličenstva, se v Londýně potkávali, žili tam a vytvářeli obraz kvasící multikulturní metropole.

Tak už také před 300 léty přišli do Británie muslimové, jako námořníci pracující pro Východoindickou společnost. Zapustili tam kořeny a dnes jich je v 64 milionové zemi cca 2,7 milionu. Problémy, které s nimi ostrovní stát má, není nutné popisovat, píše se o nich, zvláště v poslední době, stále. V té souvislosti není od věci citovat člověka nadmíru povolaného, spisovatele a politika Trevora Phillipse, který byl předsedou britské Rady  pro rovnost a lidská práva. Takový anglický Jiří Dienstbier, jenže temnější pleti a jasnější inteligence. Na téma možné integrace muslimské skupiny řekl: Neustálé předstírání, že se nějaká skupina nakonec změní a bude stejná jako my, je zřejmě tou nejhrubší formou neúcty. Protože tím vlastně říkáme, že jejich jiné způsoby, z nichž některé se nám nemusejí líbit, jsou způsobeny tím, že ještě neuzřeli světlo. Ale oni prostě vnímají svět jinak než my.