Spíše vaší pozornost soustředím na onu dětskou písničku: Jede, jede poštovský panáček, jede, jede poštovský pán. Vpředu má trubičku, vzadu má truhličku, jede, jede do Rokycan. Jak jednoduché to měl pošťák v tehdejší době. Naplnil truhličku, vyzbrojil se trumpetou, sedl na kozlík, práskl do koní a hurá do Rokycan. Pravda, koně musely dostat nažrat, kočár se musel mazat, protože, jak už naši předkové věděli, jede jen ten, kdo maže. ( Tohleto pravidlo dnes znají hlavně účastníci některých výběrových řízení). Takže tak jednoduché to přece jenom nebylo.

Pošťácké řemeslo nebylo nikdy snadné. Ostatně už Karel Čapek ve své Pohádce pošťácké vypráví, co všechno musel absolvovat odpovědný pošťák pan Kolbaba, aby doručil psaníčko s nesprávně napsanou adresou. Vím jak u nás, v malé vesnici v Orlických horách, se musela poštmistrová činit, aby svému povolání učinila zadost. Ráno zatopit v kanceláři, přijmout došlou poštu, pak vyrazit s pošťáckou kabelou přes rameno a obejít celý rajón, což někdy obnášelo i deset kilometrů a potom zase otevřít odpoledne poštu a odbavit dopisy a balíky, které se měly vydat do světa. A to každý den, v zimě, v létě, za slunka úpalu, za deště i ve vánici.

Jako ten pohádkový pan Kolbaba.