Do toho všeho do jakéhosi Dawson City, či jak se všechna ta prérijní hnízda jmenují, přijíždí osamělý jezdec. Jeho kolty opatřené slonovinovou rukojetí jsou pověšené proklatě nízko a pátravý zrak jeho modrých či ocelově šedých očí neomylně odhalí toho zbabělého skunka, který okrádá chudé farmáře v okolí o dobytek a půdu. V přestřelce v saloonu, či na prostranství před ním, ho pak pošle  do věčných lovišť, výstřely svých zbraní značky Smith & Wesson. Poté odmítne návrhy plavovlasé Merylin a opět na svém koni odjede z města. Vstříc dalším padouchům a dalším kráskám.

Tak nějak to bylo v potrhaných a stokrát ohmataných tiskovinách, které jsem jako kluk hltal pod lavicí, ať už se jmenovaly Divoký západ nebo Rodokaps. Tenkrát jsem jako chlapec odchovaný Malým Bobšem ještě netušil, že existují tyto báječné příběhy také ve filmové podobě. V malém kině v Bystrém na konci padesátých let dávali tak maximálně Pavlíka Morozova nebo Práče. Filmy americké provenience, v nichž se kola dostavníků při jejich ďábelské jízdě točila dozadu (až teprve později jsem se dozvěděl, že se jedná o optický klam), dorazily teprve s oteplující se  politickou situací šedesátých let. Později přišlo Sedm statečných, ještě déle pak skvělé italské spaghetti westerny Sergia Leoneho.

Jako je western typickým výplodem americké kultury, tak neoddělitelně k této kultuře patří osobní vlastnictví zbraní. Ostatně na tomto principu jsou příběhy z dob osidlování Západu založeny. Je bohužel pravdou, že tato historická skutečnost sebou nese značné procento kriminality, v posledních létech i masových vražd. Ty jsou dílem mnohdy psychicky vyšinutých jedinců, lidí frustrovaných, v poslední době i osob, pro které je rozsévání smrti jejich hlavní pracovní náplní – teroristů. To vše umožňuje snadný přístup ke zbraním a také  princip, který je Americe vlastní, kdy právo na zbraň je vlastně jakýmsi právem občanským.  Přes všechny excesy, které toto „právo“ provází, se ho Amerika nehodlá vzdát. Jak dopadne v této věci poslední iniciativa Baracka Obamy je ve hvězdách.