„Tady kdysi visel obraz císaře pána“, ozval se opět po chvíli Bretschneider, „právě tam, kde teď visí zrcadlo“.
„Jó, to mají pravdu“, odpověděl Palivec, „visel tam a sraly na něj mouchy, tak jsem ho dal na půdu. To víte, ještě by si někdo mohl dovolit nějakou poznámku a mohly by z toho být nepříjemnosti. Copak to potřebuju?“
Nepříjemnosti z toho byly stejně. Za informaci o tvůrčích počinech létavého hmyzu putoval chudák Palivec do arestu, neboť se dopustil urážky Jeho Apoštolského Veličenstva. Jo mouchy, to jsou potvory. Jak říkal Jan Werich. Několik vhodně umístěných mušinců a z mocnáře je selka.
Bretschneider byl profesí civilní strážník ve službách c.k. monarchie. Udávat lidi byla jeho pracovní náplň. Dnes bychom řekli tajnej, fízl, udavač, práskač. V současném módním slangu bychom ho také mohli označit slovem whistleblower (z angličtiny „ten, kdo hvízdá na píšťalku“). To je člověk, který oznámí úřadům, že na jeho pracovišti jeho nadřízení porušují zákony. Prostě a jednoduše je práskne.
To, co by v každé slušné společnosti takového člověka deklasovalo, se nyní má stát předmětem obdivu, pochvalného uznání, ba dokonce odměny. Nu proč ne? Jidáš za to, že udal Krista, dostal také třicet stříbrných. Nakonec se však oběsil na osice. Její listy se z toho klepou doposud. Tím nechci předjímat konec současných jidášů. Těm by totiž mohlo být vyplaceno až 100 tisíc korun za tzv. nemajetkovou újmu. Tyhle peníze asi budou potřebovat. Dokážete si představit, že člověka, o kterém je známo že udal svého šéfa, ještě někdo zaměstná? Já tedy ne! To všechno a mnohé další obsahuje návrh zákona, pocházející z dílny Babišova ministerstva, který však chce pan Agrofert předložit jako svou poslaneckou iniciativu. Ostatně kdo jiný, než ten, kdo s tím má vlastní zkušenost. Jeho kvůli Čapímu hnízdu také někdo napráskal do Bruselu. Jestli u toho pískal na píšťalku, není známo. A to opomíjím proces vedený nedávno v Bratislavě ve věci, zda se s jistou organizací, mající udávání v popisu práce, umazal či nikoliv.
Uvažovaný návrh zákona je skutečně hodný svého tvůrce. Žádné troškaření. Předně zavedeme „anonymizační informační systém“, tedy jakousi udavačskou schránku. Do ní budou posílat svá udání zbabělci, kteří nemají tu odvahu jít někoho prásknout osobně. Tu bude spravovat Nejvyšší státní zastupitelství. Tomu tak po paskvilu, kterému se říká novela zákona o státním zastupitelství (říkejme rovnou prokuratuře) z dílny ministra Pelikána (také ANO), kterým získává prakticky absolutní moc nad všemi smrtelníky, vzniknou další pravomoci. Práskači může např. udělit status „chráněného oznamovatele“. Ten bude mít předběžným opatřením posichrované místo ve firmě, na jejíhož šéfa práskal a jeho propuštění nebo přeřazení bude možné jen se souhlasem úřadu práce. Pokud by se ho firma přece jenom zbavila, může oznamovatel požádat ministerstvo financí až o 50 měsíčních platů ve výši minimální mzdy, což v současnosti dělá 495 tisíc korun. Plus onu náhradu za nemajetkovou újmu. To vše vyplaceno z erárních peněz, tedy z našich daní!!! Peníze potom budou vymáhány na zaměstnavateli udavače. A to celé má fungovat bez jakékoliv účasti soudu. Jen z vůle policie, státního zástupce či úředníka ministerstva financí. To je skutečná zvůle!
Celý návrh má však, dle mého soudu, přece jen jednu vadu. Chybí mu jakési morální ohodnocení, něco jako medaile k 28. říjnu. Napadá mne proto státní vyznamenání, které by se mohlo jmenovat Čurdova medaile za denunciaci I. až III. stupně. Své jméno by nesla po zrádci Karlu Čurdovi, který udal své spolubojovníky, strůjce atentátu na Heydricha, gestapu, za půl milionu říšských marek. Shoda cifry čistě náhodná. Mohla by být udělována panem ministrem financí vždy 18. června, v den, kdy Němci zlikvidovali hrdinné atentátníky v kryptě pravoslavného kostela v Resslově ulici. Společnost přece musí dekorovat své statečné syny, kteří zradu a denunciaci povýšili na občanský ideál!
Udávání lidí bylo a je jednou z nejodpornějších lidských činností. Ať už to bylo za c.a k. monarchie, za fašistů nebo za komunistů. Udavač byl v očích lidí pária, kterému slušný člověk ruku nepodal. Nikdy bych si nepomyslel, že po 25 letech budování demokratického státu v téhle zemi, může v něčí hlavě podobná myšlenka vůbec uzrát. Natož se jí snažit předložit jako návrh zákona. Něco to vypovídá o autorovi této myšlenky. A něco to bohužel vypovídá i o nás samých.
Tahle společnost si může říci spolu s hrdinkou jednoho italského filmu: Bože, jak hluboko jsem klesla!
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
