Tam odmítl nastoupit s argumentem, že trest považuje za nesmyslný. S tím nelze než souhlasit, zvláště v kontextu obsahu všemožných nahrávek, s nimiž je veřejnost nyní konfrontována.
„To by se za první republiky nestalo!“ mohl by rozhořčeně zvolat někdo ze Smetanových zastánců. I když Romanu Smetanovi fandím, musím konstatovat, že i za časů dnes často idealizované první republiky se podobné věci pochopitelně stávaly.
Například, volební zákon postuloval přímo volební povinnost, tedy, každý volič se voleb musel zúčastnit. Pokud se někdo bez zákonného důvodu k volbám nedostavil, nebo se sice dostavil, ale neprovedl volbu, mohl počítat s trestem.
„Josef Čadílek ze Štarnova, soudní okres Olomouc, byl okresním soudem v Olomouci odsouzen k pokutě 500 Kč nebo k 25 dnům vězení za to, že se sice dostavil k volbám, ale odmítl odevzdat hlas s poukazem na to, že nezná všechny kandidáty na hlasovacím lístku, a tudíž jim nemůže v souladu se svým svědomím odevzdat svůj hlas,“ praví dokument ministerstva vnitra z roku 1925, který cituje publikace statistického úřadu Volby do zákonodárných orgánů Československa a České republiky 1920–2006.
Tenkrát lidé nemohli volební lístek nijak upravovat, a tudíž ani udělovat preferenční hlasy. Josef Čadílek tak ani neměl možnost zakroužkovat vybrané jedince, které by dejme tomu mohl znát.
Olomouc asi podobné případy nějak magicky přitahuje nebo rovnou vyvolává. Josef Čadílek by ale každopádně měl, tehdy i dnes, obdržet titul vzorného voliče. Pokud by se jeho příkladem řídili všichni, a nutili tak politické strany k lepšímu výběru kandidátů a k prezentaci jejich osobností, třeba bychom se vyhnuli řadě dnešních problémů.
I když, kdo ví. Vždyť lidé pomocí volebních lístků občas do špinavé politiky katapultují i někoho čestného a čistého. Ale pak se zpravidla musí jen smutně dívat, jak se jimi vybraný hrdina pod tlakem politické špíny sám zamazává, aniž by s něčím hnul k lepšímu. Dobro ani zlo zkrátka nejsou statické pojmy, člověk dobrý se může zkazit, člověk zlý napravit.
„V sladkom lete roku deväťdesiat jeden ešte Bratislava bola skanzen. Nič, len známi, žiadne reklamy, opadaná omietka, mafiáni v plienkach,“ zpívá slovenská skupina Živé kvety v písni „Dni ako komíny“. Ano, i budoucí mafiáni se kdysi dávno počurávali do plínek – a je podivuhodné, jak těžko si člověk dokáže uvědomit onu tak banální věc, že Roman Janoušek i Pavel Bém byli před pár desítkami let nevinná mrňata k zulíbání, maminčini mazánci.
Mafiánem se člověk nerodí, mafiánem se teprve stává. Ale namísto moralizování o nedostatcích ve výchově obou zmíněných chlapců či selhání školského systému připojím radši osobní vzpomínku ze sametové revoluce. Někdy v listopadu 1989 jsem uprostřed plného Václavského náměstí upřel zrak na kupoli Paláce Ligna a snažil se přijít na to, co bude dál.
Zažil jsem takové pseudomystické vytržení a přestal vnímat okolí. Dodnes si pamatuji intenzivní pocit, jak biomasa mého mozku zevnitř zoufale naráží na lebku, jak přímo buší na zavřená vrata nějakého vyššího zření – ale k ničemu to nebylo, na nic jsem nepřišel. Najednou jsem zčistajasna zase žuchnul zpátky doprostřed davu a začal skandovat některé z revolučních hesel.
Co bych ale dělal, kdybych tehdy – nějakými nehmotnými tykadly – dohlédl až k Romanu Janouškovi? Paradoxně asi to samé, tedy skandoval bych revoluční hesla. Neboť čelit s odpuštěním průserům svobodné země je pořád tisíckrát lepší, než se dusit v totalitě.
Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
