Těžko říci, zda se jedná o záměr, neboť potenciální voliči nového uskupení mají o německých poměrech přinejlepším jen mlhavou představu.
Plný název hnutí Úsvit do červa 2014 zněl Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury. Což bylo neobyčejně přesné, neboť Okamura od začátku hnutí pojímal jako své vlastnictví.
Všichni ostatní se měli smířit s rolí statistů či poslušného služebnictva. Feudální poměry se však členům Úsvitu i poslaneckému klubu začaly zajídat a následovalo odstřižení Okamury od reálného rozhodování a hlavně od pokladny. Okamura to nazval pučem a když zjistil, že nemá šanci situaci zvrátit, přichází nyní s pokusem o úsvit číslo dvě.
Slovo hnutí vyvolává představu nějakého masivního společenského pohybu zdola, jenž až posléze vyústí v založení celostátní organizační struktury. U nás se však poslední dobou takto pojmenovávají subjekty, které vznikají a jsou řízeny přesně opačně, shora dolů.
Kromě Úsvitu se to týká především hnutí ANO Andreje Babiše. Vysvětlení je celkem prosté: pojem strana se zprofanoval, a tudíž skoro každý nový politický útvar brojí proti politikům a nese název hnutí.
K dalším oblíbeným populistickým termínům patří přímá demokracie. Marketingově ji kdysi dokázaly dobře prodat Bártovy Věci veřejné, Okamura jen převzal štafetu.
Ale zatímco Věci veřejné přímou demokracii alespoň imitovaly internetovým hlasováním nepočetné skupiny zaregistrovaných příznivců strany, zpravidla o nepodstatných věcech, Okamura už nedělal ani to.
Jeho hnutí přímé demokracie dokonce proslulo nejmenším počtem členů mezi českými parlamentními subjekty.
Do očí bijící rozpor mezi slovy a realitou však zároveň odhaluje míru upřímnosti Okamurovy přímé demokratičnosti – šlo pouze o populistický trik.
Hesla o přímé demokracii či odvolatelnosti politiků jsou totiž nejen u nás docela přitažlivá pro voliče spíše s nižším vzděláním i nižšími příjmy, kteří cítí odcizení vůči etablovaným politickým strukturám.
Přímou demokracii vnímají jako potenciální klacek na zavedené a úspěšné, ovšem pokud mají možnost ji skutečně využít, třeba v nějakém místním referendu, obvykle zůstanou doma.
Uvedené voličské skupiny lze mobilizovat i odporem k přistěhovalcům či, zvláště u nás, k Romům. Což Okamura činil od začátku a zřejmě s tím nehodlá přestat.
Dobře ví, že primárně nejde o program, ale o leadera, a že mu v minulosti role mluvčího lidové nespokojenosti čtvrté cenové skupiny šla velmi dobře.
Avšak, jak pravil Hérakleitos, nevstoupíš dvakrát do téže řeky. Informace provázející rozklad původního Úsvitu Okamuru odhalily jako klasického politika v jeho vlastní interpretaci – tedy jako někoho, komu jde hlavně o koryto. Je proto otázkou, zda mu ještě někdo sedne na lep.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
