Od politologa očekávali jakýsi odbornější názor, a byť žádné objektivní vědecké volení neexistuje, snažil jsem se dodat alespoň pár objektivnějších kritérií. Jako jedno z hlavních jsem uváděl vztah příštího prezidenta k Ústavnímu soudu, skutečnost, jaké kandidáty do funkce ústavního soudce by navrhl.

Pokud bych nebyl vázán stranickou disciplínou, říkal jsem známým, sešel bych se s oběma uchazeči o Hrad a zeptal se jich především na to, jak chtějí naplnit právě tuto, jednu z nejvýznamnějších pravomocí hlavy českého státu.

A upřímně řečeno, dodával jsem hned vzápětí, s Václavem Klausem bych měl v tomto ohledu docela vážný problém. Ve svém prvním funkčním období totiž dost často navrhoval kandidáty s komunistickou minulostí, a některé z nich Senát právě kvůli tomu neschválil. Václav Klaus rovněž zahájil problematický trend jmenování vysloužilých politiků. A navrhoval též adepty spíše s pozitivistickým přístupem k právu. Žádného bytostného konzervativce, hájícího nutnost pevné vazby mezi právem a morálkou, jsme se od stávajícího prezidenta nedočkali.

Naposledy jsme se dočkali sociálního demokrata Zdeňka Koudelky, právníka, ale v minulosti také praktického politika. A někdejšího náměstka nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké, činného tedy v době, kdy se tato instituce stávala nástrojem v rukou politické moci, nikoliv nestranným orgánem.