Před volbou prezidenta jsme všichni mohli sledovat jak ostrá byla kampaň obou kandidátů. Punkerský Karel odsoudil Miloše jako představitele minulosti a ten zase na oplátku vybarvil Karla jako představitele současné politiky provázeného historickými aspekty pomnichovského uspořádání naší vlasti. Oba kandidáti se nešetřili a tak nebyla nouze o“podpásovky“ z obou stran. Různé odkazy nebylo možno ověřit autentickými argumenty, protože v této exponované situaci není možné brát jako bernou minci ani vyjádření pana Posselta, stejně jako tvrzení pana Šloufa. Prostě běžná předvolební rétorika profesionálů, se kterými se ani kandidáti nemuseli ztotožňovat, ale ve svých důsledcích za ně odpovídají.  V žádném případě se nejednalo o kampaň pozitivní, ale z obou stran velmi agresívní. Jen veřejná vystoupení se snažila tvářit smířlivě, což často narušovali jejich moderátoři.

Volba proběhla bez komplikací a skutečností, které by ovlivnily její regulernost. Lidé vevolbách rozhodli o Milošovi, Karel uznal jeho vítězství. Tím však začala následná honba na zvoleného prezidenta.

Začaly houfně pomluvy na burana, lháře, krvesmilce a vlastně netvora v lidské kůži Miloše. Část kulturní fronty sestavila petici proti zvolenému prezidentovi.

Praxe, kterou demokracie sice zná, ale moc ji nechápe, protože kvalifikovaná většina prokázala svou důvěru či volila „menší zlo“ a vybrala si jako prezidenta Miloše.