Vážím si novinářů, kteří hovoří a vždy hovořili přímým a jasným jazykem, a to za jakéhokoliv režimu  i za cenu osobní oběti. Třeba pan Ivan Hoffman. Bylo více takových, ale jejich řady řídnou časem. Vzpomeňme třeba na pány Pavla Tigrida, Ferdinanda Peroutku, ale také Vladimíra Škutinu. Svou novinářskou důsledností a neústupností dráždili režim téměř k nepříčetnosti. Jsem alespoň vzdáleným pamětníkem a dobu po ukončení 2. světové války mám v paměti očima dítěte, stejně jako rok 1948. Nemám tedy ani morální právo uzavírat soudy o této době, protože musím vycházet z paměti rodičů a reakce na jejich chování. Dnes vzpomínáme výročí popravy paní doktorky Horákové.

Dovolte mou vzpomínku k tomuto datu. Až po létech jsem našel čekatelské průkazy strany národních socialistů obou rodičů a v konsekvencích s jejich názory také reakce na politické procesy v padesátých letech. Vydrželi sedět hodiny u rádia a poslouchat výpovědi obžalovaných se zděšeným výrazem ve tváři a se slovy, jak je možné že tito lidé tak o sobě mohou mluvit. Přece to není možné. Možné to bylo v době, kdy strana hledala po válce své nepřátele vycházejíc z hesla“kdo není s námi, je proti nám“. Bylo obětováno mnoho lidí a tisíce jich byly poznamenány po celý zbytek života. Byli k přiznání donuceni.

V sedmdesátých letech jsem dokumentoval případ dvou sester, v té době již stařenek, které si odbyly v kriminále témeř deset let jen proto, že se k nim jako k švadlenkám po přímluvě známých nastěhoval provokatér, který podmínil svůj odchod z bytu tím, že pro něj na hlavním nádraží vyzvednou na toaletách balíček.