Máme dávat do zdravotnictví zdroje ve vztahu k HDP, nebo máme upřednostnit jeden segment před druhým, zvyšovat podíl úhrad od pojištěnců…. Spousta otázek bez jednoznačných odpovědí. Ale zdravotnictví by nikdy nemělo být jen politickým problémem, ovládaným politiky, kteří mají mnohdy rozdílný názor od svých předchůdců, nebo dokonce sami názory v čase mění.. Mělo by být řízeno čísly, tedy mírou efektivity, zájmem státu, který je prvořadý bez ohledu na vládu, která je právě u moci.

Mělo by platit, že hlavní regulátor trhu, tedy ministerstvo zdravotnictví, má základní cíl – udržet vyrovnaný rozpočet ve zdravotnictví, na zdravotnictví mohu vydat jen tolik peněz, kolik mám k dispozici. Případný nepoměr vede k tomu, že z dlouhodobého hlediska zaplatí důsledky nesystémového postupu stát.

Každému by mělo být zřejmé, že stejně jako v osobním životě mohu utratit jen to, co vydělám. Pokud bych doma hospodařil jako MZ, pravděpodobně by na mě přišel exekutor a následovalo by trestní oznámení… ne tak v případě hospodaření některých velkých nemocnic, zdravotnických zařízení, nebo i samostatných lékařských ordinací. To vše pod taktovkou MZ, které vytváří základní mantinely, chceme-li legislativní rámec, určující základní ekonomické i etické vazby mezi klientem, tedy pacientem, zdravotní pojišťovnou a lékařem nebo zdravotnickým zařízením. Tak jednoduché to je, tak složitě a neprůhledně to funguje.