Posmívat se politické korektnosti (potažmo ideálům humanitním) je v našich krajích snadné. Zvlášť když o věcech nežádoucích mlčí nebo mlží pomocí chlácholivých, „citově uspokojivých“ synonym a s „opravdovostí telenovel“ líčí svět, jak má být, ne jaký je, rozepsal se Stanislav Komárek ve své poslední knize. Pokaždé ale vstanou noví bojovníci nespokojení s údržbou světa, „jaký je“, a plánují svět, „jak má být“.

Jemné záplaty na hrubých pytlech a naopak

Ideály změkčují tvrdou skutečnost, polidšťují ji „faktům navzdory“. Humanismus je však shazován nálepkami salónní, sentimentální či abstraktní. „Salóny“, v nichž se neútočí, nenadává, nesvaluje vina na druhé (pracovní definice korektnosti), by přitom měly být povinnou zastávkou nejen pro nepraktické aristokraty ducha.

(Výmluvná je zkušenost umění, největšího bořitele tabu. Humanistický obsah díla unese i kontroverzní, ba skandální prostředky, zatímco počestná, uhlazená forma nepokryje – přes snahu retušérů – slabé, jakkoli provokativní téma.)

Radikální proměna jazyka s cílem přivodit změnu společnosti vede k jeho propagandistické „korupci, zjalovění a pokrytectví nového typu,“ varuje Komárek. Platí to i obráceně. Je-li někomu upírána lidská důstojnost, odráží se to ve veřejném slovníku a ten zpětně dekultivuje společnost. („Negr“ patří do Twainových románů či Obamových projevů v černošských kostelech, ne do škol či masmédií.) Opisy jako „konečné řešení“ či „bratrská internacionální pomoc“ vypotily elity totalitních režimů. Nekorektní výrony rasové a třídní nenávisti ulice („židovská lůza“, „buržoazní krysy“) nebyly o nic pravdě podobnější. „Sociálně slabí“ je licoměrná šifra pro „socky“. Komárek přiznává tomuto „hygienickému kryptonymu“ snahu „navrátit [těmto lidem] alespoň zbytek důstojnosti“. (Zároveň prý sugeruje „staronov[ou] hypotéz[u], že za jejich bídu může společnost, nikoli oni sami“, odhaluje brilantní autor ideologické ledví svého výkladu.)

Korektní terminologie a morální gesta přispívají k „navrácení lidské důstojnosti“ za podmínky, že nebrání správné diagnóze a léčbě choroby. Jinak hrozí, že si svobodu slova pro sebe monopolizují v táboře korektních. Jejich rétorika bývá ošizená o tabuizovaná témata a nekladené otázky nebo naopak překypuje nafouknutými kauzami. (Orgie korektnosti po „nečestném“ vyšachování menšinových tvůrců na letošních Oscarech alespoň poukázaly na existující problém rasismu.) Nekorektní se pak oprávněně rouhají, „spílají publiku“ a vymýšlejí módně konjunkturální „divná přirovnání“ (například rovnítko mezi islámem a různými nepěknými ismy).