Karel Helman: Evropský člun je plný

„Jsme a vždy budeme národem přistěhovalců,” ujistil Barack Obama svůj etnicky pestrý a věčně mladý národ a vystřihl velkorysé gesto směrem k hispánským imigrantům „bez dokumentů“. Nesrovnávejme ale nesrovnatelné. Provinciální úvaha Miloše Zemana má navíc zdravé selské jádro. Kéž by všichni cestovali jen jako turisté, studenti nebo obchodníci. Všude dobře, doma nejlépe ale nikdy neplatilo absolutně, za časů globalizace tím méně. Takové idyle jistě nevěří ani český prezident.

Migrace, ať dobrovolná či vynucená, je součástí dějin. Nejmocnější migrační vlna „vandalsky“ smetla během jedné generace „věčný Řím“. Neohrozí nové stěhování národů i naši po staletí budovanou evropskou civilizaci zaopatřených občanů? Nebudeme i my prchat před hordami „barbarů“?

Sem a tam

Biblickou výzvu „[o]dejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu“ (Gn 12,1) následují nejen Hospodinem vyvolení. Typologii emigrantů utřídil Edward Said v eseji Přemítání o exilu. Kritériem je míra dobrovolnosti, s níž zemi opouštějí, a síla přesvědčení, že se jim jinde povede lépe než v rodné zemi. Said rozlišuje exulanty, uprchlíky a vystěhovalce. Podmnožinou politických exulantů, které vyhánějí a návratu brání vnější okolnosti (např. rozhodnutí nějaké instituce), jsou azylanti, osoby se statutem utečence. Vystěhovalci naproti tomu nejsou k opuštění vlasti nuceni, netrpí vypovězením. Může jít o ekonomické migranty s větší či menší snahou začlenit se do většinové společnosti. Uprchlíci pak utíkají nejčastěji před občanskou válkou nebo přírodní katastrofou.

Co přinutí člověka odejít z domova, nedbat volání „člun je plný“ a hledat „zaslíbenou zem“? Příčiny jsou vektorem vypuzování a přitahování (push - pull). Z přirozeného prostředí vyhání lidi náboženská a politická perzekuce, války, nemoci, bída a nezaměstnanost a stále častěji i extrémy počasí. (Podle nejpesimističtějších předpovědí donutí klimatické změny do roku 2050 přestěhovat se až miliardu lidí.) Faktorem vypuzování jsou také důvody osobní a rodinné – například patriarchální poměry v muslimské komunitě. (Tyranské rodinné prostředí přinutilo k emigraci hrdinku románu Americký derviš autora pákistánského původu Ayada Akhtara. Kritický ohlas knihy byl vlažný, avšak její referenční přesah je poučný.) Na „druhý břeh“ lákají migranty přísliby „ráje“, kariéry nebo jen lepšího života. Motivy uprchlíků jsou zpravidla silnější než gravitace přijímající země, zejména jde-li o život. U ostatních emigrantů tomu bývá naopak.

Cizinci v zaslíbené zemi

Přistěhovalci se v adoptivní zemi chovají podle scénářů asimilace, integrace, separace nebo marginalizace. Někteří splynou s většinovou kulturou, jiní trvají na odlišnosti. Tyto krajnosti odráží tolerantní multikulturalismus a xenofobní nacionalismus.

Ideologie multikulturalismu přizdobila přirozené mísení ušlechtilými tezemi o výhodách kulturní rozmanitosti. Nedokázala však zakrýt, že v ghettech evropských velkoměst narazilo řízené přistěhovalectví na své meze. Ruka zákona do nich nedosáhne a prevence ani represe nemá výsledky. Vyrůstají tam novodobí „ponížení a uražení“ náchylní k dobrodružství.

Muslimské rodiny se ocitají v zesvětštělé západní společnosti ve schizofrenní situaci. Kulturní rozdvojení snášejí nejhůře synové a vnuci prvogeneračních přistěhovalců. Sociální vyloučení a pobyt ve vězení (všichni pařížští útočníci byli „proškoleni“ v kriminále) vytváří výbušnou směs závisti a nenávisti. Bezprizorní mládenci jsou snadným terčem pseudonáboženské agitace islamistů. (Verbování sebevražedných atentátníků, ochotných vyměnit přežívání na předměstí evropské metropole za smrt ve jménu Alláha, zachytil autenticky dánský dokument Bojovníci ze severu představený na festivalu Jeden svět.) Dvojí kulturní identita štěpí psychiku nejen deklasovaných, ale i integrovaných členů muslimské menšiny. (Pákistánská imigrantka v románu Americký derviš je při své svobodomyslnosti a nezávislosti zároveň zbožnou muslimkou. Pevně ukotvená ve víře, osudově ovlivňuje své středostavovské krajanské přátele. Jejich syn je protipóĺem asociálů povrchně koketujících s náboženstvím. Jeho hluboce prožívaný příklon k islámu v sekulárním prostředí však končí stejně hlubokým rozčarováním.)

Moderní západní společnost je podezřívavá vůči nositelům tradice, které nerozumí. Živelná imigrace v souběhu s útoky islamistů povzbudila jak protipřistěhovalecké, tak protievropské nálady. Na rozdíl od Spojených států se na našem kontinentu neujal sjednocující občanský étos („všichni jsme Evropané“). Přistěhovalci jsou spíš vyzýváni k národnímu sebedefinování („staňte se Francouzi, Němci, Čechy...“). Na nacionální strunu brnkají jak na pravém, tak na levém okraji evropské politiky (například Národní fronta a UKIP, resp. Syriza nebo Podemos). Strachu z imigrantů zneužívají i radikálové v baštách tolerance (tzv. nordický populismus a prozatím utlumené „vlastenecké“ hnutí Pegida).

Lodě duchů

„Nový exodus“ z východních a jižních ohnisek nestability, především ze zhroucených arabských států, je dramatičtější než klasické stěhování gastarbeiterů. Většina z 56 miliónů bezdomovců, kteří dnes bloudí světem, prchá před ozbrojenými konflikty a/nebo humanitárními krizemi. Skoro každý druhý směřuje do Evropy.

Svoboda pohybu patří mezi lidská práva. Po holokaustu ji doplnilo právo na azyl. Mementem byly tisíce Židů na lodích křižujících Severním mořem, které se nakonec vrátily do Německa, odkud šly rovnou do vyhlazovacích táborů. Ani dnešní uprchlíci plavící se z Afriky a Blízkého východu nejsou na „druhém břehu“ vítáni. Pokud k němu doplují, pomocná ruka jim je nicméně podána. Jejich pouť připomíná martyrium otroků odvlékaných kdysi do Ameriky, přestože se na člunech tísní dobrovolně. Na rozdíl od otrokářů kasírují kapitáni pašeráckých lodí předem a nejubožejší „pasažéry“ ponechávají jejich osudu.

Za posledních patnáct let zahynulo na moři (většinou Středozemním) a poušti 40,000 běženců. (K obětem připočtěme zoufalce, kteří se udusili v převaděčských kontejnerech, nebo se neudrželi na podvozcích vlaků směřujících do vysněné země.) Většina plavců si díky pobřežním hlídkám zachrání holý život. Jsou zpravidla nekvalifikovaní a ti s nejasnou totožností předem podezřelí z nečestných úmyslů. Jejich šance na legální pobyt není velká.

Sdílení břemene

Pohyb lidí je přirozený jev podmiňující hospodářskou prosperitu, připomíná ředitel Mezinárodní organizace pro migraci William Swing. Chceme-li růst a „omládnout“, potřebujeme přistěhovalce. Jak převádět solidaritu s člověkem v tísni na ekonomickou rentabilitu už ale neříká. Neoliberální optimismus – nakonec bude lépe všem, hostitelům i „hostům“ – je bez empatické lidské složky podezřelý. Nezapomínejme, že migrují lidé v krajní nouzi, ne svobodní, zajištění výletníci. Otevřít srdce ale nestačí.

Záchranáři na jihu kontinentu pomáhají běžencům s vypětím sil. Přistěhovalecká centra (včetně skandinávských) praskají ve švech a integrační programy přestávají fungovat. Spoléhat na obětavost pěti států EU, do kterých přichází polovina všech migrantů, už dál nejde. (Tamní politické chvění nevěstí nic dobrého.) Nepřijmeme-li systémové řešení – společnou unijní strategii – neřízená migrace nám přeroste přes hlavu. Členské státy se musí naučit „sdílet břemeno“, burcuje předseda Evropského parlamentu Martin Schulz. Potřebujeme kvalifikované odhady, kolik přistěhovalců dokážou jednotlivé země umístit. Absolutní počty jsou vysoké. Relativní, spravedlivě rozpočítané kvóty budou zvládnutelné. Pro evropské politiky odleva doprava jsou však zatím těžko stravitelné. Těm tuzemským doslova leží v žaludku.

Demografická léčka

Z Československa se od počátku 20. století do druhé světové války vystěhovalo na 600 tisíc lidí, hlavně za prací do USA. Následovaly odlivové vlny politických exulantů – před- a pomnichovská, poúnorová a posrpnová (v období 1969-89 možná až 230 tisíc). Připočtěme tři miliony odsunutých českých Němců a dobrovolný odchod Slováků. Cesta do světa bez etnických „nečistot“ (kromě těch, bez nichž by nefungovaly stavební firmy a večerky) je vyšlapaná, stárnoucí země slušně vylidněná, demografická past nalíčená.

V Česku žijí legálně asi čtyři procenta cizinců. Nelegální utečence, kteří se přes nás chtějí dostat na Západ, stíhá cizinecká policie. Pro ty poctivé máme v uprchlických centrech 700 míst. Z žadatelů o azyl u nás uspěje jeden ze sta (v Evropě je ze statisíců uchazečů ročně přijata přibližně pětina). Desítkám Ukrajinců vydáváme víza, aby se mohli přestěhovat k příbuzným. Sčítáme jen „drobné“. Pozveme tedy další „levné“ pracovní přistěhovalce? Omyl. Nechceme ani imigranty z EU, natož ty mimoevropské. Ti první vadí 58, ti druzí pak 74 procentům dotázaných, jak ukázal průzkum Eurobarometru. (Na nově příchozí ze zemí mimo EU jsou alergičtější než my jen Lotyši [nejspíš kvůli soužití s etnickými Rusy], Řekové, Italové a Kypřané [vysvětlitelné imigračními vlnami, které bičují jejich pobřeží]. V odmítání unijních přistěhovalců jsme dokonce druzí.)

Regulace pull…

Činitele vypuzování a přitahování působí většinou synergicky. Lze tato puzení přesměrovat? Učinit přijímající státy méně (!?) a mateřské země více přitažlivými? Magnetismus Západu by oslabilo, kdyby místní xenofobové naladili veřejnost tak nepřátelsky, že by pro potenciální přistěhovalce bylo bezpečnější zůstat doma. Demagogové se o to ruče snaží. Tudy civilizovaná cesta nevede.

Sporná je také snaha „opevnit“ vnější evropské hranice; ne ostnatým drátem, ale s využitím přírodních bariér, zejména Středozemního moře. Americký pokus z 90. let přesměrovat přechodové trasy na mexickém pomezí přes pouště a hory s cílem „odstrašit“ potenciální migranty (prevention by deterrence) je do evropských poměrů nepřenosný. Měl ostatně stejné výsledky jako dnešní plavby „lodí duchů“ – přibylo běženců i mrtvých. Nezapomínejme navíc, že po moři riskuje cestu do Evropy jen deset procent migrantů.

Zbývají legislativní nástroje. Právo opustit vlast nevytváří automaticky nárok v jiné zemi se usadit. Lze zpružnit azylové a vízové předpisy tak, aby podvodní uprchlíci neproklouzli a počestní postupovali byrokratickou houštinou rychleji. Suverénní státy budou dál rozhodovat, koho na své území vpustí, koho vyhostí a kdo se jen přidá k rodině.

… a push faktorů

Naši, „přitahovací“ stranu rovnice si dokážeme upravit sami. Počty nových žadatelů před branami tím ale nesnížíme. Ke změnám musí dojít na druhé, „vypuzovací“ straně. Vnější silová řešení nadělala víc škody než užitku; arabské jaro přešlo rovnou do mrazivé reality. Lokální pomoc v ohniscích konfliktů, epidemií a přírodních katastrof zachraňuje životy (také čeští lékaři a vojáci sklízejí vděk), ale preventivně protimigrační efekt je omezený.

V ideálním světě by režimy „vysílajících“ zemí samy ničily sociální podhoubí problémů – nespravedlivé rozdělení bohatství mezi elity a zbytek společnosti. V reálném světě jsou však samotní vládci onou žábou na prameni. Jejich svrhávání bohužel vedlo k opaku zamýšleného. Nezbývá než se poučit a připravit na přijetí nových přistěhovalců.

Proměna světa vyvolaná globální migrací začala. Nevyhne se ani české kotlině. Hranice, zeměpisné ani mentální, nás už neochrání. „Uvnitř“ hradeb jsme naopak zranitelnější a rozklepanější z přízraků tam „venku“. Kulturní panika přesto není na místě. Falešné běžence zastaví policie. Ty opravdové přivítejme stejně jako uprchlíky před nacismem nebo genocidou v bývalé Jugoslávii. Naším nepřítelem je strach z neznámého. Zavelet do boje s ním – toť masarykovský úkol hodný hlavy státu.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami