Etničtí spisovatelé překreslují schematické obrazy menšin. Za muslimy vykonal tuto sebereflexivní „ďábelskou službu“ (i v koránu je satan-pokušitel) v celosvětovém měřítku Salman Rushdie tím, že o světě islámu začal pochybovat. Autoři muslimské literatury Spojených států jsou zpravidla arabského původu. Nepíší v jazycích svých předků, nýbrž v „deteritorializované“, ale všem srozumitelné angličtině.

Imaginace umělců proniká hlouběji než vize multikulturalismu a literatura zprostředkovává „hluboké emoce ... těch, kdo tu nejsou doma,“ poznamenal teoretik postkolonialismu Homi Bhabha. Emocionální směs hrdosti, studu a poznání namíchaly i romány Americký derviš (2012, česky v témže roce) a Dívka v mandarinkovém šátku (2006). Líčí dospívání potomků muslimských přistěhovalců na Středozápadě USA na sklonku 20. století. V témže čase a místě prožili formativní roky i oba autoři – syn pákistánských imigrantů Ayad Akhtar a Američanka syrského původu Mohja Kahf.

Obě prózy navazují na tradici autobiografického vývojového románu a rodinného dramatu. Dervišem z titulu a autorským vypravěčem první knihy je syn pákistánských imigrantů Haját Šáh. Přistěhovaleckou ságu Dívka v mandarinkovém šátku propojuje postava Khadry Šámyové, muslimky narozené v Sýrii a vyrůstající v Indianapolis. Khadra smiřuje svou víru a plány se životem v ne vždy vlídné hostitelské společnosti, Haját usiluje o totéž v rodině liberálně smýšlejících „světských muslimů“ z Milwaukee. Oba revoltují proti rodičům, kteří si islám buď „přivlastnili“, nebo ho naopak zavrhli.

Islámské dětství a vepřový párek

Ayad Akhtar připomněl v rozhovoru náboženskou vášeň svého dětství, jež mu pomohla vzdorovat rodičům, „sekulárním humanistům“, a uvědomit si „v čem a proč [je] jiný“. K víře nevedli syna Hajáta ani rodiče v románu Americký derviš. Jejich neklidné manželství a drsné výchovné metody poznamenaly chlapce během jeho duchovního a sexuálního probouzení. Jednotvárný předměstský život rozčeřil příjezd Míny Alíové, matčiny pákistánské přítelkyně a jejího synka. K vystěhování vedly Mínu profesní plány, ale především domácí násilí. Prchá z pokřiveného manželství se zbohatlíkem z Karáčí a konfliktního vztahu s rodiči. Inteligentní, přitažlivá Mína okouzlí jedenáctiletého Hajáta příběhy o derviších a četbou koránu v súfijském duchu osobní interpretace, která však zamlžuje, co znamená být poslušný Boží vůli. Haját volný výklad nechápe a čte korán doslovně. Memoruje verše, aby potěšil Mínu a „zachránil“ bezbožného otce před zatracením – příbuzní háfize (toho, kdo zná korán zpaměti) budou totiž spaseni. Informace, že recitace v angličtině „neplatí“, však jeho svatý zápal zchladí.

K průniku do pubertálního světa inspiroval Akhtara román Iana McEwana Pokání. Haját žárlí na vztah Míny k židovskému lékaři Nathanovi a pod jiným jménem pošle rodičům do Pákistánu zprávu o chystané svatbě s jinověrcem. Později se na smrt nemocné Míně i Nathanovi přizná a je mu odpuštěno. Moudrá Mína ho naučila poslouchat svědomí, „vnitřní hlas ukrytý pod dechem“.