Jeden z hlavních autorů ústavní žaloby, senátor Jiří Dienstbier, je nyní podle svých slov verdiktem „překvapen“. Já překvapen nejsem, neboť ten, kdo se seznámil s textem ústavní žaloby a znal Ústavu České republiky ve znění do 8. 3. 2013, musel přinejmenším tušit senátorský neúspěch. A to ani nemusí mít právnické vzdělání.

Bohužel, v tomto případě se ale pod text ústavní žaloby podepsali hned tři právníci – Miroslav Antl, Jiří Dienstbier a Eliška Wagnerová. Miroslav Antl je předsedou ústavně-právního výboru Senátu (!) a ostatní jmenovaní senátoři jsou jeho členy. Navíc jeden je bývalý elitní státní zástupce, druhý je advokát a třetí je bývalou soudkyní Ústavního soudu. A zde už legrace pomalu končí. To je trapas, jaký tedy nepamatuji! Udivuje mně, že tito kolegové riskovali svým podpisem pod ústavní žalobu profesionální a odbornou pověst, o politickém dopadu jejich „omylu“ ani nemluvě.

Již samo odůvodnění jejich počínání je mírně řečeno podivné. Senátor Dienstbier uvedl (Parlamentní listy 27. 2. 2013), že smyslem ústavní žaloby mj. je, aby Ústavní soud „autoritativně vyložil konkrétní situace a řekl, kde jsou meze pravomoci prezidenta, a aby bylo do budoucna jasno, co ústavní instituce mohou, a předešlo se ústavnímu sporu.“ Senátorka Wagnerová zase pro změnu nyní říká, že „zájem byl na tom, aby se určil standard právní státnosti, která byla porušena skutky zmíněnými v ústavní žalobě“ (Právo 28. 3. 2013). Druhému citovanému vysvětlení mimochodem vůbec nerozumím.